Nakladatelství Argo vydalo unikátní knihu určenou především dětským čtenářům „Cha cha cha, zasmál se Mordechaj“, která spojuje beletristické vyprávění o dobrodružném putování časem chlapce Mordechaje s historií židů na Českém území od Přemyslovců až po zrovnoprávnění židů v roce 1867. To vše spojeno komiksovou formou, skvělými ilustracemi i přehlednými informačními boxíky o svátcích a důležitých pojmech judaismu. O knize jsme si povídali s autorskou dvojicí, matkou a synem, Klárou Smolíkovou a Tobiášem Smolíkem.
Můžete představit váš rodinný tvůrčí tandem? Jak vznikl nápad na knížku?
Klára Smolíková: Knížky píšu už dlouho, souběžně se však věnuji tvorbě vzdělávacích materiálů. Spolupracuji s různými časopisy pro děti a vzdělávacími organizacemi, vytvářím materiály pro neformální vzdělávání a různé neziskovky. Zajímají mě právě takovéto hybridní publikace, které pracují s komiksovou formou, nabízejí výrazné obrazové pasáže kombinované s informačními texty a zároveň vše spojuje příběh. Nevytvářím tedy encyklopedie, mým cílem jsou publikace pro hravé vzdělávání. Zpracovávala jsem třeba téma husitů nebo nejnověji Jana Amose Komenského.
Tobiáš Smolík: Na mě se rodinné prostředí dost podepsalo, takže když jsem začal studovat hebraistiku a etnologii, automaticky jsem uvažoval o tématech, která mě v tom akademickém prostředí obklopovala, jako o tématech k popularizaci a o vhodné formě. Proto nejen diplomku, ale i Mordechaje vnímám jako zaklenutí celého studia dějin a židovské kultury. Vytvořili jsme tedy tuhle publikaci pro děti a věřím, že je první, která se věnuje takto židovské historii v Čechách a na Moravě.
Proč zrovna židovská historie? Máte k tomu nějaký rodinný vztah?
Klára Smolíková: Pokud vím, žádnou rodinnou vazbu k židovství nemáme, kořeny máme ateistické a evangelické. Patnáct let jsme žili v Táboře, Tobiáš zde vyrůstal a přes naši spolupráci s husitským muzeem, kde jsem i pracovala, jsme se dostali k reformačním církvím. Zároveň se Tábor snaží, podobně jako jiná města, připomínat zapomenutou židovskou historii, a i v tomto ohledu je táborské muzeum aktivní a spolupracuje s místním sdružením Hadasa.
Tobiáš Smolík: Ke studiu hebraistiky jsem se dostal oklikou přes hudbu. Na gymnáziu jsme měli klezmerovou kapelu, občas někde stále hrajeme. Když jsem vybíral vysokou školu, byl jsem už jakýsi odborník na lokální židovskou kulturu. V takovém komickém slova smyslu. Řekl jsem si, že bych mohl zkusit hebraistiku a ten obor mě hrozně chytnul. Líbí se mi, jak je obor strukturovaný, jací lidé a jak tam učí.
Co bylo na tvorbě knihy nejtěžší?
KS: Nejvíc jsme se potýkali s časem. Psaní ve dvou je náročné v tom, že na sebe čekáte a trochu se i na druhého vymlouváte. Byli jsme rádi, že nakladatelství Argo bylo trpělivé. Taková kniha potřebuje čas a my jsme se ji věnovali skoro rok. Rovným dílem jsme si s Tobiášem přepinkávali jak část příběhovou, tak i tu odbornou. Desítky hodin věnoval ilustracím také výtvarník Vojtěch Šeda, který má na knížce obrovský podíl, protože publikace má ambice být názornou nejen v textovém, ale i v obrazovém ztvárnění židovských dějin.
TS: Ten příběh je o putování časem a v každém století se odehraje nějaká akce. Jednotlivé kapitoly jsme si tedy mohli rozdělit. Když jeden dopsal svou část příběhu, ten druhý hned měl patřičný odstup a mohl text dál upravovat.
Měla kniha odborného poradce?
TS: Kniha vznikala, když jsem studoval a nebyl tedy problém zapojit akademiky z naší katedry. Odborným garantem je docentka Šedinová a docent Sládek z hebraistiky, kteří do toho šli velmi entuziasticky s námi. Chtěli jsme knihu postavit na současných poznatcích, přestože témata z každodenního života jsou mnohdy málo probádána. Na závěr si garanti vše přečetli a udělali velmi fundovanou korekturu. Docent Sládek například upozornil, že v 10. století pivo nemělo pěnu a obrázek se musel předělat.
KS: Cením si právě toho, že odborní garanti věnovali pozornost i té výtvarné části. To se málokdy dělá. Odborníci se věnují většinou jen textu, ale my jsme chtěli informace vizualizovat. Ilustrace tedy není jen nějaký doprovod. Pro ilustrátora se musely nachystat velmi pečlivé podklady. Nechtěli jsme opakovat chyby a stereotypy, kterých jsou dějiny zobrazení židovských témat plné, protože jejich autoři jsou křesťané a záměrem je židy karikovat. Myslím, že se nám, tedy hlavně ilustrátorovi Vojtovi, podařilo vytvořit úplně nové ilustrace, ke kterým se budou lidé vracet.
TS: Výtvarná stránka knihy byla docela oříšek. Ale domnívám se, že náš ilustrátor Vojta Šeda si s tím poradil bravurně. V jeho kresbě jsou dobře odlišené i drobné rozdíly mezi jednotlivými stoletími, rozhodně to není nějaké pohádkové bezčasí.
V jakém roce jste se rozhodli příběh ukončit a proč?
TS: To bylo velké dilema, kdy vyprávění ukončit. Po dlouhých diskusích jsme došli k tomu, že chceme vyprávět příběhy, které dosud vyprávěny nebyly. Na židovské dějiny se většinou v Evropě díváme prizmatem 20. století a holokaustu. Je potřeba o šoa a antisemitismu mluvit, ale byla by škoda, kdyby to bylo to jediné, co by zbylo, a na základě toho by pak byla hodnocena historie i současnost. Rozhodli jsme se, že chceme vyprávět společnou historii židů a většinového místního obyvatelstva. Dvacáté století však nelze vnímat jen jako další kapitolu v řadě. To by byl úplně jiný pohled, jiná kniha.
KS: Naše knížka končí happy endem, židovskou emancipací. Zároveň má fungovat jako pomůcka pro všechny, kteří mají ve svém městě nebo obci synagogu, židovskou čtvrť nebo jiné židovské památky. Knížka by jim měla pomoci, aby zjistili o židovské historii a kultuře víc, porozuměli, jak židovští obyvatelé v obci společně s ostatními žili a spolupracovali. Dvacáté století je literárně mnohokrát zpracované a to i pro dětské a mladé čtenáře. Holokaust se několikrát objevil v komiksech. Nechtěli jsme rozšiřovat takové to plačtivé pojetí dějin, řetězový výčet příkoří a proher. Když se řekne židé, často lidé vnímají jejich příběh tragicky, a tak jim ujde mnoho dalších aspektů židovské historie, ať už všednodenních nebo mimořádných.
TS: Název naší knížky však od začátku slibuje veselé vyprávění. V tom jsme vsadili na hlavní postavu: zbrklého puberťáka Mordechaje. Ani když se propadne časem až do hlubokého středověku, nedělá si z ničeho těžkou hlavu. Ale nevyhýbáme se ani problematickým tématům jako jsou křížové výpravy, pogromy či profesní omezení. Ukazujeme, že je to společná historie lidí, kteří žili obyčejné životy a nežili jen utrpením.
Ptala se Kateřina Mikulcová
