S podzimem přichází škola a učitelé literatury se ptají, jestli se pustí do nerovného boje se čtenářskými deníky. Další díl rubriky Klářina kuchařka aneb Deset receptů na workshopy v knihovně se zaměřuje na přirozenou potřebu čtenářů se o své zážitky z četby podělit. Jak tuto potřebu sdílení podchytit a rozvinout? Přečtěte si zářijové vydání časopisu Čtenář.
Více v článku.
Píšeme recepty
Psát si záznamy o přečteném, vypisovat si a sdílet postřehy z četby, zhodnotit knihu – to vše zní přirozeně a pochopitelně jen do chvíle, kdy vyřkneme strašlivou formuli „čtenářský deník“. Přitom v jiných oblastech, třeba kulinářských, neváháme ani chvíli. Obklopujeme se kuchařkami, opisujeme si recepty, poznamenáváme si, jak co komu chutnalo, a hlavně si nic ze svých postřehů nenecháváme pro sebe. Vaříme a sdílíme, hodnotíme a doporučujeme. Internet povýšil toto síťování zájmů na pavučinu rozpínající se napříč městy a kontinenty. Knihovníci nemusejí být nutně pavouky, stačí, když svým čtenářům hodí lano a ukážou, kudy se mezi podobně naladěné čtenáře šplhá.
Do knihoven, na rozdíl od škol, přicházejí čtenáři dobrovolně. Navíc přicházejí za knihou. Proč bychom tedy měli upnout síly k něčemu tak nenáviděnému, jako jsou zápisy o přečtených knihách? Jenže knihovnické workshopy by neměly posilovat jen vazbu ke čtení, tedy vychovávat ke čtenářství, měly by sledovat i rozvíjení čtenářské gramotnosti, která je klíčem ke vzdělávání a orientaci v informacích. A schopnost zformulovat názor na knihu, zhodnotit ji, charakterizovat, doporučit a vybrat si další patří mezi důležité dovednosti. Koneckonců sdílení zážitků ze čtení je přirozenou potřebou čtenářů. Zajímá nás, co se líbí ostatním čtenářům, co čtou, co si o knihách myslí.
Co se snědlo u sousedů
Pro knihovníky není žádným tajemstvím, že čtenáři zvědavě nahlížejí do právě vrácených knížek. Vždyť je to první doporučení: Knihu si už někdo vybral, měl ji doma a pravděpodobně ji i četl. V běžném životě se tato doporučení odehrávají při návštěvě kadeřnice, cestě vlakem, při posezení s přáteli. Ve virtuálním prostoru tuto službu poskytují knižní portály typu Goodreads, Databáze knih nebo Česká bibliografická databáze. Tyto databáze uživatelům nabízejí možnost nejen sdílet, co četli, ale též hodnotit a komentovat. A dokonce evidovat, co má uživatel teprve v plánu číst.
Jak mi chutnalo
Zapsat si, co jsme četli a jak se nám to líbilo, je pro čtenáře činnost naprosto pochopitelná. Sama si z dětství pamatuji, jak mě k pečlivým záznamům o knihách motivovalo každoroční prázdninové putování po slovenských horách, při kterém jsme si s dětmi ze spřátelených rodin vyprávěli, co jsme za uplynulý rok zajímavého přečetli. Internet však zamíchal kartami. Nemusíme čekat dvanáct měsíců, než se sejdeme o dovolené, díky sociálním sítím jsme s podobně naladěnými lidmi v kontaktu bez ohledu na vzdálenosti. Mnoho skupin třeba na Facebooku sdružuje čtenáře, ať už příznivce žánrové literatury, nebo milovníky knih obecně. Sdílejí čtenářské zážitky, doporučují si co číst, podporují se v četbě, informují se o literárním dění a novinkách.
Trošku se rozepsat
Mluvit o jídle a mluvit o knihách v běžném životě velké rozdíly nevykazuje. Chceme se podělit o silný zážitek a při první příležitosti, kdy nám je ochoten někdo naslouchat, to uděláme. Jednosměrná komunikace moc možná není a jedince, kteří si povídají pro sebe, nikdo vážně nebere. Ovšem zveřejňování zápisků je dnes snazší než dřív. Deník je privátní. Publikování textů o přečtených knihách vyžaduje nejen osobní zaujetí, ale také velkou dávku profesionality. A v tomto meziprostoru mezi osobním deníkem a novinářskými články se usídlily blogy, osobní stránky, amatérské a fanouškovské kulturní blogy. Čtenost je sice důležitým ukazatelem, ale ne zásadním. Puzení svěřit se se svými dojmy z knihy je mnohem silnější. Toho ostatně využívají nakladatelé a knihkupci, kteří čtenáře vyzývají a podporují, aby se na internetových stránkách podělili o své názory na knihy.
Není deník jako deník
Pokud náctiletí dnes zveřejňují své výpisky a postřehy z knih na svých blozích a zároveň se zuby nehty brání věnovat svůj čas a úsilí psaní čtenářského deníku do hodin literatury, nebude chyba v samotném psaní o knihách. Není mým záměrem zde vést učitele, koneckonců osvícení češtináři již dávno zjistili, že to jde. Změnu postoje u žáků a studentů nastartuje jiný výběr literatury, kterou mají číst a o které mají psát, ale také změna metod. Čtenáři si mohou psát navzájem dopisy o tom, co přečetli. Dopis může být určený i spisovateli nebo literární postavě. Jsou motivováni vypisovat si věty, které je v knize zaujaly, a navzájem je komentovat nebo reagovat na konkrétní otázky o knize. Velkou inspirací pro pedagogy, ale i knihovníky jsou školní čtenářské kluby, čtenářské dílny a literární dílny.
Neosvícení učitelé se musí smířit s tím, že většina jejich svěřenců vyřeší problém čtenářského deníku tím, že hotový text stáhne z internetu.
Jak si povídat o knížkách s předškoláky
— Vyzvěme děti, ať ohodnotí, jak se jim kniha líbila, pomocí škály obrázků, barev nebo symbolů.
— Vytvořte s nimi jednoduché záložky, které mohou do knih po přečtení a vrácení vkládat, a tím knihu ostatním čtenářům doporučit.
— Podporujte je v zamyšlení, komu z kamarádů by se mohla líbit stejná knížka, komu by vybrali jinou a proč.
— Dovolte jim v knihovně vystavit knihy, které společně vybrali jako nejzajímavější.
— Ptejme se, zda se podle obálky dá poznat, o čem kniha bude a komu je určena.
— Při předčítání zastavujme, ptejme se dětí, co se stalo a co asi bude následovat.
— Popisujme společně knihu. Nechme děti zodpovídat jednoduché otázky směřující k ději, postavám či ilustracím, k tomu, zda je příběh veselý, nebo smutný apod.
Mladší školáci zapisují postřehy z knih
— Vyrábějme kartičky do knih, na které holky a kluci po přečtení napíšou vzkaz pro další čtenáře.
— Vyhlašujme hitparády knih, ve kterých hlasují čtenáři, a knihy propagujme. Podmiňme hlasování napsáním krátkého zdůvodnění a hlasy potom slosujme. Na výherce může čekat knížka.
— Vytvářejme ke knížkám jednoduché pracovní listy, které dětem pomohou rozlišit v příběhu začátek a konec, pojmenovat zápletku nebo určit postavy a to vše do předpřipravených polí zapsat.
— Nechme čtenáře nejprve ústně porovnávat, co dělala postava v knížce a co by dělali oni, a potom srovnání zapisovat.
— Podporujme čtenáře, ať z knih vypisují věty, které je zaujaly, a ty vystavme na nástěnce citátů.
Starší školáci se rozepisují o knihách
— Zřiďme v knihovně poštovní schránku na dopisy o knihách, které mohou být adresovány literárním postavám nebo autorům.
— Zaveďme knižní vzkazovník, který bude upozorňovat na zajímavé knihy z knihovny. Předpřipravme formu, aby byl co nejsnazší – tedy třeba kterou knihu doporučuji a proč.
— Učme čtenáře orientovat se v tiráži, seznamujme je s tím, kdo všechno se na knize podílí, a učme je ohodnotit knihu z pohledu různých profesí – jak je kniha napsána, přeložena, ilustrována, graficky a typograficky upravena apod.
— Vybídněte je, aby navzájem písemně reagovali na vypsané postřehy z knih. Strukturujte písemné reakce na knihy: Na co se chci zeptat hlavního hrdiny? Jak bych příběh zakončil?
— Zakládejme čtenářské kluby, protože v tomto věku se děti mohou od čtení odvracet a úroveň čtenářské dovednosti může klesat. Vytvořme jim tedy přátelské prostředí, ve kterém mohou osobně reagovat na přečtený text a sdílet své čtenářské zážitky s ostatními.
— Vyhlašujte knižní výzvy!
Středoškoláci a dospělí čtenáři se v psaní o knihách profesionalizují
— Seznamujme středoškoláky se čtenářskými a literárními portály, učme je odlišovat vlastní tvůrčí psaní od psaní o tvorbě druhých.
— Diskutujme se čtenáři o knižních recenzích, porovnávejme různé způsoby, jak psát o knihách, hodnotit je, přiblížit čtenářům.
— Pomozme jim zprostředkovat kontakt s knižními weby a nakladatelstvími, která poskytují i amatérským recenzentům recenzní výtisk výměnou za uveřejněné články.
— Vyzývejme je k hodnocení knih nejen na čtenářských portálech. Zapojme je do výběru knih pro knihovnu a následně do psaní postřehů o knižních novinkách i starších titulech na webové stránky či facebook knihovny.
— Uspořádejme čtenářská setkání, motivujme je bavit se o knihách nejen virtuálně, ale i naživo. Zvěme spisovatele, překladatele i literární znalce, kteří přiblíží, jak se píše o literatuře.
Podchytit předčtenáře a začínající čtenáře, motivovat je ke čtení a využívání služeb knihoven, je úkolem uchopitelnějším než pracovat se staršími žáky a studenty nebo než zaujmout čtenáře dospělé. Slýchávám od knihovníků, že si nejsou jisti, zda by starší čtenáři přišli do knihovny za jiným účelem než si vypůjčit či vrátit knihu.
Nezapomnělo se tedy v začátcích systematické práce se čtenáři na to, že čtenářský zážitek chce být sdílen, že čtení je i hodnocení, že s přečtenými tituly roste kritický úsudek a schopnost ho vyjádřit?
Často kritizované vysedávání u počítače kupodivu nemá tak negativní vliv na čtenářství, jak by se mohlo na první pohled zdát. Internet navíc poskytuje podporu čtenářům, kteří se cítí ve svém žánru či obecně ve čtenářské zálibě osamoceni. Knižní společenství se ve virtuálním prostoru rodí, rostou a některá opět zanikají, ale vždy mají kulminační fázi, kdy se jejich členové chtějí scházet, intenzivně se ke knihám vyjadřují, navazují kontakty s autory a nakladatelstvími. Bylo by skvělé, kdyby jim oporou a útočištěm byly právě knihovny.
Workshop s Klárou Smolíkovou na Trpasliconu, setkání čtenářů a milovníků fantastiky, kteří se rok co rok sjíždějí z celé republiky, ale i Slovenska, aby sdíleli zážitky, popovídali si o recenzích, pohráli si, zasoutěžili si v knižních a filmových kvízech.
Foto archiv autorky
