Nakladatelství Triton nedávno vydalo dětskou knížku Knihožrouti: Tajný čtenářský spolek. Jde již o třetí díl z dané série, za níž stojí Klára Smolíková, česká spisovatelka, scénáristka a lektorka. O čem kniha pojednává? A můžeme se těšit na její pokračování? Nejen o tom se dočtete v dnešním rozhovoru na Vaše literatura.
Kniha Knihožrouti: Tajný čtenářský spolek je již třetím dílem ze série Knihožrouti. Mohla byste našim čtenářům tuto sérii přiblížit?
Knihožrouti byl původně název tříletého projektu, který jsem vymyslela pro studenty knihovnictví. Smyslem bylo hledat a zkoušet cesty, jak přivést děti do knihovny a ke čtenářství. Inspiraci jsme hledali v zahraničních knihovnách a dobré nápady jsme zkoušeli na českých dětech. Třeba jsme vyhlásili soutěž Jak vypadá knihožrout?
Když jsem pak byla oslovena Svazem knihovníků a informačních pracovníků České republiky, abych napsala příběh pro děti, které budou v knihovnách po celé republice pasovány na čtenáře, ke knihožroutům, kteří bydlí v knihovně a potají pomáhají knihovníkům, jsem se vrátila.
V úvodní knížce chodí kamarádi Aleš a Zorka do první třídy a teprve objevují knihovnu a záhadný svět čtenářů. Setkávají se třeba s paní, která cestuje prstem po mapě, s pánem, který o sobě tvrdí, že je knihomol, či s kluky, kteří se s chutí zakousnou do komiksů. A zároveň naši hrdinové pátrají, aby vyřešili, proč se z knihovny knihy tajemně ztrácejí.
Ve volném pokračování se naši kamarádi vrátí po létě do školy a zjistí, že se jim o prázdninách někam zatoulala paní učitelka. Jako druháci s úžasem poznávají, že kromě obecní knihovny mohou chodit i do knihovny školní. Najít ji však nebude snadné, navíc se zdá, že zmizení učitelky se školní knihovnou nějak souvisí. Ještěže knihy voní a jim v hledání pomáhají kamarádi knihožrouti.
Poslední knížka nese podtitul Tajný čtenářský spolek a z Aleše a Zorky jsou třeťáci. Čtenáře opět čekají nové zajímavosti z knihovnického světa. Setkají se třeba s pojízdnými knihovnami či knihobudkou. Především si však společně s hrdiny příběhu lámou hlavy, proč někdo nejenže nemá čtení rád, ale dokonce knihám škodí.
Mají Aleš a Zorka, hlavní dětské postavy této knihy, předobraz ve vašich dětech?
Ne. Mé děti už jsou velké a vyrůstaly obklopené knihami a čtenáři. Daleko víc jsem čerpala ze zkušeností z besed ve školách a knihovnách. Nesmírně zajímavé postřehy jsem posbírala zejména ve čtenářských klubech, které v posledních letech vznikají, aby dětem poskytly čtenářskou podporu a zázemí. Je třeba přestat plošně vykřikovat, že děti nečtou, ale věcně se ptát, jaké bariéry jim v rozvinutí čtenářských návyků brání. Mají přístup k zajímavým novinkovým titulům? Mají si s kým o knihách popovídat? Vytvořili jsme jim bezpečný a přátelský prostor, kde si mohou číst?
Děj se točí hodně kolem knih a knihoven. Proč jste si zvolila právě toto téma?
Jak už jsem zmínila, učila jsem deset let knihovníky. Ke knihovnám mám velmi vřelý vztah od dětství. Dokonce jsem jako dítě snila o tom, že se knihovnicí stanu. Když jsem při studiu filozofické fakulty ze zájmu navštěvovala přednášky na katedře knihovnictví, potvrdilo se mé podezření, že knihovníci si v pracovní době číst nemohou a ani by na to neměli čas.
Název Knihožrouti upomíná na slavnou sérii o lichožroutech od Pavla Šruta. Existuje nějaká souvislost mezi těmito knihami?
Vůbec žádná. Dokonce jsem se snažila vymyslet jiné označení pro knihovnické pomocníky, ale ani knihohryzové ani knihomolové mi nešli tak snadno přes pusu. Zatímco označení lichožrouti si Pavel Šrut vymyslel, já jsem jen využila slovo, které již existovalo.
Text je doprovázen vtipnými ilustracemi Báry Buchalové. Spolupracujete s touto ilustrátorkou i v rámci nějaké další knihy nebo knižní série?
S Bárou jsme se potkaly úplnou náhodou, tedy vlastně ani nepotkaly, ona mi nechala na knižním veletrhu malovanou vizitku. Já jsem v tu chvíli rychle sháněla ilustrátora pro Knihožrouty a její styl mi přišel ideální. Když jsme se sešly na kávě a posezení se neplánovaně protáhlo na několik hodin, bylo zjevné, že jsme si padly do oka.
Báru jsem přizvala ke spolupráci na komiksové revue Bublifuk a už druhým rokem máme spolu rubriku v časopise Sluníčko. Líbí se mi, že nad každou ilustrací přemýšlí, dotváří předepsané zadání a dodává jim kromě vtipu silný emotivní náboj.
Asi často kladená otázka, ale přece: můžeme se těšit na pokračování Knihožroutů? Pokud ano, můžete nám vyzradit něco málo z děje nové knihy?
Pan nakladatel se za další pokračování přimlouval hned v létě po přečtení rukopisu Tajného čtenářského spolku. Trochu mě tím zaskočil, protože se mi zdálo, že jsem téma již vyčerpala. Takže se mi ten nápad už půl roku převaluje v hlavě. Než dostanou neurčité myšlenky pevnější obrysy, máme s Bárou jiný úkol, a to připravit v rozšířeném vydání k tisku první Knihožrouty. Vzhledem k tomu, že vyšli v rámci knihovnického projektu, nebyla kniha volně na prodej a vztahovala se na ni tříletá ochranná lhůta. Ta teď končí, takže je pravý čas nabídnout první knihožroutský příběh novým čtenářům.
Věnujete se velkému množství aktivit. Z těch pracovních je to kromě psaní dětských knížek a publikování v řadě časopisů i spolupráce s muzei, školami, knihovnami, … Jak to všechno zvládáte?
Tvůrčí práce se špatně dávkuje do osmihodinové pracovní doby. Určitě pracuji víc hodin denně, u počítače často sedím po večerech i o víkendech. Na druhou stranu dělám to, co mě baví a co považuji za smysluplné, takže na nějaký přesčas nehledím. Uvidíme, jaké tempo zvládnu v dalších letech. Aktuálně se učím říkat „ne“, a když mám nabitý kalendář, zájemce o besedy odkazovat na další rok, aby mi zbyl aspoň nějaký čas na psaní. Rozhodně nejsem dokonalá. Na volné noze se nedá čas úplně naplánovat, a především nelze práci delegovat na někoho jiného, takže občas musím poprosit o posunutí domluveného termínu pro rukopis.
Jak je na tom podle vás čtenářská gramotnost u českých dětí? Čtou podle vás děti čím dál méně?
Současné děti čtou bezesporu méně, neboť mají mnoho dalších aktivit a snadný přístup k atraktivním mediálním obsahům, které dříve neexistovaly. Méně však čtou i dospělí, rodina se v tomto ohledu dětem tolik nevěnuje. Dokonce slýchám od knihovnic o rodičích, kteří svým dětem zakazují navštěvovat knihovnu. Pro mnoho lidí je investice do knihy zbytná a knihu považují za drahou. Nutno říci, že pořizovací cena knihy nebyla nikdy v historii tak nízká jako dnes. Velký prostor vidím ve školách, kde by se mělo reagovat na dnešní, knihám méně příznivou situaci změnou v přístupu k literatuře. Učitelé by se měli více zajímat o to, co děti opravdu baví číst, a nebránit se pracovat s různými typy textů. Rozhodně by si neměli ulehčovat práci tím, že všechny děti ve třídě nutí číst jeden, často zastaralý titul.
Jak byste charakterizovala sama sebe jako čtenářku? A jaká byla nejoblíbenější kniha vašeho dětství?
Jako dítě jsem spadala do kategorie vášnivý čtenář. Doma nám knihami přetékaly knihovny, ve školách jsem měla štěstí na výborné češtinářky, v městské knihovně jsem se vždy cítila jako ryba ve vodě. Četla jsem ráda dobrodružnou literaturu a mátlo mě, že je orientována na klučičí a mužský svět, ale nějak jsem se se všemi těmi cestovateli, vynálezci, kosmonauty a kovboji popasovala. Neoslovovaly mě zamilované romány pro dívky.
Bez předpojatosti jsem se pročetla i klasiky české a světové literatury. Na vysoké škole jsem objevila sílu a podmanivost dobře a chytře napsané odborné literatury a beletrii jsem zanedbávala. Když se mi čas od času nějaký zajímavý příběh dostal do ruky, přečetla jsem ho na jeden zátah za jedinou noc.
Dnes mě radost přinášejí dobře namluvené nekrácené audioknihy, které mohu poslouchat při řízení, vaření či procházkách se psem.
Děkuji Vám za rozhovor. A také za vše, co děláte pro dětské čtenáře. Zároveň Vám přeji hodně sil při další práci a inspirace při tvoření.
