Prozradíte, Kláro, už teď o knize něco více?
Kniha má podtitul Od hliněných destiček k tištěné knize, který prozrazuje, že nepůjde o horor z knihovnického prostředí. Nápad zpracovat dějiny knihovnictví, historii knihy pro děti jsem nosila v hlavě poměrně dlouho. A není náhodou, že to byli právě knihovníci a další nadšenci do knih, kdo mě neustálými otázkami Kdy už knížka vyjde?, přinutili sednout k počítači a pustit se do psaní. A ptáte se, o čem knížka je? Hlavními hrdiny jsou kluk David, vášnivý čtenář, a jeho kocour Koniáš, opět ne náhodou takto pojmenovaný, kteří se ocitnou v hloubi knihovny. Doslova jsou do ní vtaženi. Na svém putování, při kterém je doprovázejí knihovničtí bohové, se seznamují s historií písemnictví, ocitnou se třeba v knihovně Britského muzea, navštíví medicejskou knihovnu, středověké skriptorium, a současně plní různé úkoly.
Vaše knížky jsou již tradičně trochu jiné. Platí to i o této publikaci?
Píšu populárně naučné knížky pro děti a, máte pravdu, jsou trošku jinak koncipované. Nechci, aby beletristický příběh byl příliš zatížen, a tak text střídají celostránkové komiksy. Konkrétně v této publikaci se každý z osmi komiksů věnuje historii jedné významné knihovny. Důležitým spoluautorem knihy je ilustrátor Vojtěch Šeda, který dokázal na malé ploše zrekonstruovat Trajánskou či Aššurbanipalovu knihovnu. Stránky jsou navíc doplněny informačními boxy, které vysvětlují neznámá slova a souvislosti. V této knize třeba, co je svitek nebo kodex a mnoho dalších zajímavostí z knižní historie.
Jak jste se k psaní dostala?
Když byly mé děti malé, začala psát do dětských časopisů. Vymýšlela jsem si hrdiny, třeba komiksovou postavičku kosmonautky Viktorky, kteří mně samotné v literatuře pro děti chyběli. Psala jsem dokonce diplomovou práci o dětských časopisech, kde jsem si všímala různých stereotypních zobrazení. Dnešní babičky nenosí šátek, nikdo z dětí takovou babičku nemá, tak proč jim vnucovat tuto představu? Nebo další nesmysly třeba o ježcích s jablíčky. Mé psaní je vždy svázáno s reflektováním literatury, což vzhledem k tomu, že jsem vystudovala estetiku, je do jisté míry má specializace. Dnes se třeba z dětské literatury naopak vytrácí mužský prvek, většinu knih pro děti píší ženy. Důležité je zachovávat obě polohy, mužské i ženské vnímání světa. Pokud toto chybí, nemůžeme se divit a zlobit, že kluci se do čtení nehrnou. Snažím se toto vybalancovávat třeba spoluprací s ilustrátory – většinu mých knih ilustrovali pánové, mj. můj první manžel Honza Smolík. S druhým manželem, legendou české sci-fi fantastiky, spisovatelem Jiřím W. Procházkou, zase společně píšeme detektivky pro děti.
Co jste v dětství ráda četla? Kdo byli vaši oblíbení literární hrdinové?
Byla jsem velká čtenářka Čtyřlístku a myslím, že paní Ljuba Štíplová mě výrazně scenáristicky ovlivnila. Také se mi líbily komiksy Káji Saudka, už odmala mě fascinovala a zajímala právě ta kombinace výtvarna a textu. Jinak jsem četla snad úplně vše, jsem typický knihomol a takové to dítě, co na několik let zmizelo z povrchu zemského – a četlo, a četlo a četlo A když jsem přečetla všechny tituly v jedné knihovně, přešla jsem do druhé, větší, až jsem se v nějakých třinácti ocitla v Ústřední knihovně, a to byl pro mě ráj!
Jaký je váš názor na současnou dětskou literaturu?
Výběr, provedení, a také dostupnost knižních titulů jsou dnes na úrovni, o jaké se nám v osmdesátých letech ani nezdálo. Je úžasné vidět, co dnes mají děti k dispozici, jak rychle se k nám dostávají knižní novinky ze zahraničí, kolik nakladatelů se vydávání knih pro děti věnuje. Knihy jsou bohatě ilustrované, už nakladatele nezruinuje, když v cizině zakoupí i práva na ilustrace, vycházejí komiksy. Na druhou stranu vnímám, že děti čtou méně, rodiče často nejsou ochotni nakupovat knížky, málokterá rodina dnes vede potomka k tomu budovat si vlastní knihovničku doma. I to, že se vydává extrémní množství titulů, paradoxně nesvědčí čtenářství. Dospělí se v záplavě titulů ztrácejí. Místo aby si vybrali kvalitní tituly, mnohdy úplně rezignují a sáhnou po knihách z dob jejich dětství. Ale toto téma by bylo na delší povídání…
Co byste popřála dětským čtenářům?
Přála bych jim, aby si mohli kupovat knihy, které si chtějí přečíst, které je lákají. Ono to zní možná divně, ale opravdu bych dětem přála, aby měly možnost do výběru knih hovořit. Protože dospělí, byť s dobrým záměrem, dětem občas podsouvají knihy, o kterých si myslí, že jsou fajn, vhodné, a že by je děti měly číst. To není dobře. V první řadě musí čtení dítě bavit. Až si ke knihám a čtení vybuduje vztah, můžeme laťku posouvat výš.
Text: Blanka Švecová
Foto: archiv K. Smolíkové
