Po deseti letech jsem se vydala na bratislavský SlavCon, třídenní festival fantastiky, mytologie a historie, zkrátka setkání všech milovníků příběhů, ve kterých je možné létat na dracích nebo vesmírných kluzácích, kouzlit hůlkou z olšového dřeva nebo proskakovat ohňovými kruhy. Poprvé jsem se SlavConu zúčastnila v roce 2012 jako okouzlený pozorovatel, o dva roky později zde přednášela o psaní spolu s Jiřím W. Procházkou, protože nám tehdy vycházela Mrtvá šelma, naše společná detektivka.
Dekáda ukázala, že jsem si přece jen jistější, a hlavně šťastnější v tvorbě určené dětským čtenářům. Takže jsem se minulý víkend ujala dvou workshopů určených dětem. Nakonec na komiksovou dílnu Mluvíme v bublinách dorazila také spousta dospělých a u tvorby knihy podle Začarovaného Hvozdu se zase zapojovali i rodiče. O to větší zábava to byla.
Co bylo skvělé?
- Slovenské děti češtině rozumí, což se projevilo nejen při dílničkách, ale i v zájmu o knihy.
- Po deseti letech se přes pár kil navíc, které se na nás přilepily, bezpečně poznáte a můžete v rozhovoru navázat tam, kde jste posledně skončili.
- Sociální sítě nás udržují v povědomí o tom, co kdo píše či vydává, jak se mu daří či kde přebývá. Díky za ně.
Co nás trápí?
- Slovenské přátele jednoznačně politická situace. Doléhala na ně tíživě a chmury si probojovaly cestu i do slunečného víkendu zasvěcenému hře a fantazii.
- Jak vzbudit zájem dětí o čtení, nad tím si lámeme hlavy velmi podobně v Česku i na Slovensku.
- Ufinancovat vydávání původních (ať už českých nebo slovenských) knih je oříšek. Ochota Slováků číst česky, například zahraniční komiksy se zde prodávají téměř výhradně v českých překladech, jim společně s menším trhem však doslova láme vaz.
Co se mi po SlavConu honí hlavou?
- Předsevzetí víc číst slovensky a slovenské autory.
- Nezavírat oči před politickým dění, nestahovat se do ulity, abychom se nedostali po volbách do stejné slepé uličky jako nyní Slováci.
- Brzy se na Slovensko zase vrátit.
