Jméno Klára Smolíková už jste na našem webu určitě zahlédli. Její tvorba je neuvěřitelně pestrá, nebojí se zakomponovat do dětských knih vážná témata a záběr aktivit má neskutečný. Pravidelně pořádá besedy, jezdí za svými čtenáři na workshopy do škol i knihoven po celé České republice. Ke svým knihám tvoří mobilní výstavy, které je možné zapůjčit. Nechybí ani pracovní listy či sešity jako doprovod k jejím dílům. Pojďme teď nahlédnout pod pokličku a do zákulisí:
Knižní díra: Vaše tvorba má neuvěřitelný záběr – témat i stylů. Kde čerpáte inspiraci?
Klára Smolíková: Inspirace není kouzlo, ale způsob, jak vnímat svět kolem sebe. Rozhlížím se a přemýšlím, jak by se ty každodenní záblesky zájmu daly zpracovat. V první řadě musí téma bavit mě samotnou. Když píšu pro děti, poměřuju námět s tím, co by na něj řeklo moje dětské já. Velkou roli hrají i reakce dětí na besedách – ukazují mi, co je zajímá, a pomáhají vyhnout se slepým uličkám.
Třeba zombie kocour? Původně jen drobný vtípek na pracovním listu, ale děti ho chtějí jako hrdinu knihy. Nebo Dalila a výtah bez dveří – inspirovala mě vzpomínka na oběžný výtah, který jsem jako malá milovala. Dokonce jsme v něm jednou s rodinou uvízli a museli se soukat ven škvírou nad kabinou. Mnohdy jsou to právě intenzivní situace, které bych nejradši zapomněla, ale nakonec se z nich stane kniha nebo aspoň kapitola.
Knižní díra: Už jsem od vás četla knihu o Komenském (S Komenským do komiksu), v přípravě je recenze na kousek o Janu Žižkovi. Na kontě máte mimo jiných i knihu o Janu Husovi a Husitech. Je někdo další, koho se chystáte dětem a mládeži přiblížit?
Klára Smolíková: Historie mě baví, protože ji můžu vyprávět jinak – prostřednictvím komiksů, příběhů současných hrdinů nebos pomocí doplňkových informačních boxů. Mnoho mých knih vzniklo jako součást širšího projektu. Třeba Komenský v komiksu vycházel z výstavy pro Národní pedagogické muzeum, Husité navázali na expozici v Husitském muzeu a kniha Jednooký se zrodila z metodického materiálu připraveného k výročí Jana Žižky.
Do této kategorie bych zařadila i Spolkla mě knihovna a Pozor, v knihovně je kocour!, které si všímají historie písemnictví a knihy. Tato témata jsem zase řadu let učila na střední škole studenty knihovnictví. Abych byla s takovou knihou spokojená, musím se nejprve hluboce ponořit do historického tématu.
A koho bych chtěla představit dál? Františka Thomayera, zahradního architekta Prahy. Pojí mě s ním rodinné vazby, takže je to osobní projekt, který zatím vždycky ustoupil jiným pracím. Ale už brzy na něj dojde řada.
Knižní díra: Máte vy sama nějaké období v naší historii, které vás fascinuje?
Klára Smolíková: Asi nejbližší je mi obecně historie Evropy a zejména středověk. Když chci pochopit, proč je město postavené určitým způsobem nebo proč se některá slova v jazyce uchovala a jiná ne, hledám odpovědi v minulosti.
Třeba teď pracuji na knize Co je šeptem, to je čertem, která dětem představuje ustálená spojení. Hodně rčení nám dnes zní jako nesmysl, protože nevíme, co slova přesně označovala. Třeba Ententýky dva špalíky vnímáme jenom jako rytmickou říkanku a už netušíme, že ententýk je vykastrovaný kohout. A víte, co je kropáč, kterým se straší čerti? Když si uvědomíme, že tím je myšlena kropenka se svěcenou vodou, věta „Tu máš, čerte, kropáč!“ hned dává větší smysl.
Knižní díra: Děti jsou úžasné publikum, ale určitě to nese i celou řadu úskalí. Dostaly vás někdy svými otázkami do úzkých?
Klára Smolíková: Když jsem začala přijímat první pozvání na besedy, tvrdili mi organizátoři, že děti se budou ptát samy. Jenže jejich dotazy se pořád opakovaly – jaké jsem znamení, kolik mi je let, kolik knih jsem napsala a kolik za ně dostala peněz. Odpovídala jsem upřímně, ale rychle mi došlo, že je odpovědi vlastně ani nezajímají, jen je nenapadlo, na co jiného se ptát.
Proto jsem změnila svůj přístup k besedám a nachystala si propracované programy, které jsou spíše workshopy. Dětem dávám spoustu prostoru, aby něco vymýšlely, doplňovaly i se ptaly, ale už se otázky jen výjimečně stočí k mé osobě.
Teď jsme v knihovně v Brtnici vytvářeli sci-fi příběh a páťáci designovali obrovskou přepravní kosmickou loď. Kluk, který prezentoval své pojetí, byl velmi inteligentní a byl si toho vědom, takže přišel s tím, že musí mít místnost „pro dospělé hrátky“. Jen jsem kývla a začala se vyptávat: Co tam bude? Jak fungují? Jaký mají význam? Žužlají si tam mimozemšťané navzájem palce? Chudák se musel s nápadem literárně poprat. Takové momenty mě baví a udržují ve střehu.
Knižní díra: Je při práci s dětmi znát rozdíl v tom, pokud přijedete do větší školy či vesnické malotřídky?
Klára Smolíková: Rozdíly nejsou jen mezi velkými školami s pěti paralelními třídami v ročníku a malotřídkami, kde se učí dohromady třicet dětí. Nesouměřitelné jsou často už regiony, tedy školy ve velkých městech versus oblasti na periferii. A tím nemyslím jen pohraničí, ale i takzvané vnitřní periferie.
Učitelé jsou v podstatě stejní, ale prostředí se liší. Někde rodiče na školu kladou velký důraz, mají sami vyšší vzdělání a podporují děti v četbě. Pak přijedete do míst, kde převládá takový až poraženecký tón, že škola či čtení vlastně moc k ničemu nejsou, podstatnější je třeba řemeslo a četba knížek spíš zdržuje.
Proto se vždy snažím zjistit, jaké publikum mě čeká, a přizpůsobit program tak, aby děti oslovil. Když přijedu někam, kde se ke knížkám přistupuje spíš vlažně, snažím se je nadchnout o to víc.
Knižní díra: Zajisté se setkáváte i se zpětnou vazbou od rodičů a pedagogů. Nechci se úplně zeptat, které hodnocení pro vás má větší váhu, ale stane se, že se hodnocení dospělých a dětských čtenářů na tu samou knihu diametrálně liší?
Klára Smolíková: Velmi často! Dospělí mají na dětské knihy úplně jiná měřítka než děti. Pokud vybírají rodiče nebo učitelé, je to znát hned. Já už vlastně dokážu odhadnout, po které knize sáhnou. Jenže když pak děti přijdou na besedu a mají jasno, kterou knížku si mají koupit – protože se na tom doma domluvili –, vidím na nich, jak se v nich pere touha sáhnout po úplně jiném titulu.
Dospělí od dětských knih očekávají, že budou naučné, výchovné, seriózní, ideálně v pevných deskách a velkém formátu. Děti chtějí něco jiného – příběhy, které jsou vtipné, strašidelné, bláznivé, zpracované s nadsázkou. Knihy, které zdánlivě nemají žádný jasně definovaný výchovný cíl, ale přitom podporují to nejdůležitější – samotné čtenářství.
Proto vždycky apeluji na rodiče a učitele: Dejte dětem prostor, aby si vybraly knihu samy. Často situaci zachraňují knihovnice, které po besedě děti utěšují a slibují, že knížky, ze kterých byly nejvíc nadšené, najdou v obecní knihovně.
Knižní díra: Máte představu, kolik měst a obcí jste už se svými knihami a besedami navštívila?
Klára Smolíková: Tisíce. Na besedy jezdím intenzivně deset let a v posledních letech mám kalendář naplněný tak, že programy rezervuji téměř rok dopředu. Někdy se do knihoven či škol vracím opakovaně, stále je však mnoho míst, kam zavítám poprvé.
Trochu mě to harcování už zmáhá, proto na cesty vyrážím čím dál častěji s doprovodem. Spolujezdce pak trýzním neustálými výkřiky: Tady jsem už byla! Tady v té knihovně či škole to znám! V téhle hospodě jsem obědvala a tady v tom penzionu spala! Připadám si jako obrozenci v 19. století, kteří objížděli zapadlé vesničky a šířili českou řeč. Já se snažím podpořit čtenářství.
Knižní díra: Obdivuji váš talent zakomponovat do příběhů důležitá a vážná témata, která jsou dětem přiblížená jejich jazykem, nenásilně a přirozeně. Existuje podle vás kniha, kterou by si mělo přečíst každé dítě?
Klára Smolíková: Kdybych měla jmenovat jednu knihu, ke které se můžu už roky odkazovat, byl by to Harry Potter. Netvrdím, že by si ho měl přečíst každý, ale smekám před tím, kolik lidí ke čtení přivedl. Děti ho znají, často mají přečtený aspoň první díl, a když nečetly, tak aspoň viděly filmy nebo mají základní povědomí o příběhu.
Jinak si ale nemyslím, že existuje jedna správná kniha pro každé dítě. Spíš mě fascinuje, jak se knižní nabídka mění a jak se mění i dětské čtenářské preference. Často vedu s dospělými dlouhé debaty o tom, proč knihy jejich dětství dnešní děti už neoslovují. Samozřejmě existují nadčasové tituly – třeba knihy Astrid Lindgrenové – ale například Jules Verne, kterého jsem v dětství milovala, už dnešní děti oslovuje jen okrajově.
Knižní díra: Spisovatelé bývají velmi často sovy. Jak jste na tom vy – skřivan, nebo sova?
Klára Smolíková: Jednoznačně sova! A souvisí to i s tím, že přes den chodí e-maily, zvoní telefony, je potřeba obstarat domácnost. V noci se všechno zklidní a člověk se snáz ponoří do psaní.
Na druhou stranu, jak stárnu, už tolik nedospávám. Děti odešly do světa, dům je ztichlý. Takže třeba o víkendu ráda pracuji dopoledne a už se tolik netrápím tím, že bych měla raději vařit sváteční oběd nebo uklízet nepořádek, který se za celý týden nahromadil.
Knižní díra: V dnešní době k nám mohou knihy přicházet ve své klasické formě, existují čtečky e-booků či audioknihy. Kterému formátu dáváte přednost, nebo jste typ, který varianty střídá podle potřeby, situace a nálady?
Klára Smolíková: Miluju audioknihy. Když se podívám zpátky, tak se v naší rodině objevily právě s Harrym Potterem. První díl vyšel na osmi audiokazetách a děti si ho pouštěly stále dokola. Měli jsme i magnetofonové kazety s pohádkami, četbou na pokračování a divadelními hrami z rozhlasu.
Audioknihy zažívají v posledních letech obrovský rozkvět. Už nejsou v nových formátech limitované velikostí gramofonové desky či délkou magnetofonové pásky, takže texty jsou namlouvané v nezkrácené podobě. Osobně mi kompenzují nedostatečný čas na čtení beletrie, kterou jsem během života odsunula ve prospěch odborné literatury. V poslední době se víc vylaďuju i na podcasty, které jsem ještě před pár lety moc nemusela, ale postupně jsem jim přišla na chuť.
Pro odbornou literaturu je ale audiokniha nevhodná. Tam u mě vítězí elektronický formát – pro snadné vyhledávání v textu. Pamatuju si, jak jsem dřív v tlustých odborných knihách frustrovaně listovala, protože jsem hledala jedno konkrétní téma. S elektronickými verzemi se mi to už nestává.
U komiksů a výtvarně zajímavých knih a samozřejmě u knih pro děti ale jednoznačně preferuji klasický tištěný formát.
Knižní díra: Pořádáte besedy, workshopy, tvoříte putovní výstavy. Máte při takovém vytížení možnost a čas rovněž číst? Pokud ano, jaký žánr je váš nejoblíbenější?
Klára Smolíková: Knížky jsou mými velkými kamarádkami od dětství, ale čtenářské preference se v průběhu života mění. Třeba v době, kdy byly děti malé, jsem se vrátila k oddychovým žánrům, jako jsou detektivky. Když jsem učila studenty knihovnictví, ponořila jsem se víc do fantastiky.
V poslední době si v audioknižním zpracování s chutí poslechnu nejen novinky, ale i knihy, které jsem četla v mládí a teď mi znějí úplně jinak. Znovu objevuju díla klasické literatury, která jsem kdysi zhltnula, ale teď je vnímám jinýma očima.
Momentálně hodnotím audioknihy pro soutěž Audiokniha roku a musím říct, že mezi nimi je spousta skvělých titulů – včetně těch dětských. Děti mi odrostly, vnoučata ještě nemám, ale zajímá mě, jak píší pro dětské publikum jiní autoři.
To, že sama píšu, se projevuje asi na mé čtenářské trpělivosti. Pokud mě kniha neuchvátí kvalitou zpracování, poměrně rychle ji odkládám. A často čtu ze sérií jen první díl.
Knižní díra: A na závěr nesmí chybět oblíbená otázka: Které tři knihy byste si vzala na pustý ostrov?
Klára Smolíková: To je hrozně těžká otázka pro knihomola, který má byt zastavěný knihami. Určitě bych si vzala dobrodružnou knížku svého dětství, kterou jsem četla opakovaně, a to je Švýcarský Robinson. Asi bych musela oželet moji oblíbenou verneovku Tajuplný ostrov.
To bych si raději vzala obří encyklopedii. Jako dítě mně vždycky přišlo hrozně důležité, abych na tom ostrově přežila. Měla jsem hrůzu z toho, že zapomenu, jak postavit třeba vodní nebo větrnou elektrárnu nebo jak se správně dělá a uchovává kvásek na chleba.
Z beletrie, která mě oslovila v poslední době, bych si asi přibalila knihu Roky od francouzské autorky Annie Ernauxové. S ní bych si lépe dokázala uvědomit plynutí času, zaznamenávat každou drobnost, každý závan větru, každé slovo. Děsí mě, jak zapomínám, v paměti mi blednou celé scény, vůně, pocity. Annie mi ukázala, že je potřeba uchovávat i slova, ve kterých daný okamžik prožíváme, kterými sebe i vše kolem popisujeme. Jak se mění slova, mění se společnost, která je používá. Měníme se i my.
Ven Dušáková, Knižní díra, 16. 3. 2025
