Dva týdny jsem v létě pobývala na luhačovickém zámku. Nadační fond Pramen Luhačovice zde umožňuje literátům pracovat, a tak jsem si i já vyzkoušela psát uprostřed lázeňského města, ve kterém tou dobou právě vrcholila turistická sezóna.
- Přestože zámek působil pustě, uvnitř bylo nečekaně živo. Lesníci sem na botách pašují jehličí a hlínu, ve které se brzy zadaří prvním semenáčkům. Některé zdi už obsadilo kapradí, jež zkoumají lázeňští turisté, když najdou odvahu proklouznout dovnitř nezamčenou brankou. Místní partičky naopak o tajných vstupech do zámecké zahrady dávno vědí. Kdo ví, kdo v noci coural po chodbách a rozsvěcoval okna ve vyšších patrech? Možná noční houbaři, které sem přivábila vůně lesa.
- Přijela jsem do Luhačovic psát o době, kdy parky přestaly být výsadou zámků a staly se součástí měst. Před rezidenčním pobytem jsem trávila hodiny v muzejních depozitářích, abych pronikla do životních peripetií Františka Thomayera, zahradního architekta hlavního města Prahy, který navrhl desítky parků i soukromých zahrad u nás i v zahraničí. Bohužel plán zahrady, který vypracoval pro jednu luhačovickou vilu, zrovna zůstal jen na papíře.
- Chtěla jsem si užít atmosféru lázeňského města a v tomto ohledu Luhačovice nezklamaly. Jako Dušan Jurkovič hledal výraz v architektuře, zahradníci se, podobně jako František Thomayer, snažili na přelomu 19. a 20. století najít osobitý styl v pojetí městské zeleně. Prosluněné květinové záhony, upravené vodní toky, rozvolněné partie, kde lze posedět ve stinném altánku a které protínají ladné křivky cest, a nakonec solitérně vysazené majestátní stromy. To vše v Luhačovicích zůstává i po sto letech jako veřejně přístupná zahrada.
- Vzhledem k tomu, že jsem sem přijela pracovat, připadala jsem si mezi všemi lázeňskými hosty a turisty nepatřičně zrychleně. Přesto mě lázně bavily. Nepůsobily snobsky. Líbilo se mi, že se lázeňský a turistický provoz příjemně doplňuje. Potěšil mě mě minigolf, pochutnala jsem si v rybí restauraci u přehrady.
