Pro dítě je každé čtení učením
Autor: Mgr. Marie Těthalová | Datum: 5.10.2017 | Vydání: 8/2017
Série detektivek pro děti, která nese název Tajná dvojka, se čte jedním dechem. O společném psaní a o tom, proč je čtení pro děti důležité, jsme si povídali s Klárou W. Smolíkovou a Jiřím W. Procházkou.
Společně jste napsali detektivku pro dospělé a spolu píšete i knihy pro děti. V čem je psaní pro děti jiné?
Jiří: Třicet let se věnuji psaní sience fiction a fantasy, kde se pracuje s klasickými příběhy o dobru, zlu a pomstě. A v této oblasti píšu knihy i pro teenagery, proto psaní pro děti pro mě znamenalo pouze změnit prostředí, kde se příběh odehrává. Dobrodružný princip byl v mém psaní vždycky, nebyl to tedy takový skok do neznáma.
Klára: Pro mě bylo velkým skokem do neznáma psaní pro dospělé. Pro děti píšu již od vysoké školy, nejprve v dětských časopisech, a pro dospělé jsem psala různé články a metodiky, což je úplně jiné psaní. Když jsme psali Mrtvou šelmu, naši detektivku pro dospělé, mnohem víc jsem to prožívala, méně jsem si věřila a spoléhala jsem na Jirku. Psaní detektivky pro děti přineslo velkou úlevu, ocitla jsme se zpět na své půdě.
Znamená to tedy, že se při společném psaní doplňujete, že každý máte to své?
Klára: Je to tak. Například akční scény nejsou moje parketa, úplně je nevyhledávám.
Tajná dvojka nejsou jen detektivky, ale také knihy o kamarádství. Proč jste do příběhů přidali i tento rozměr?
Jiří: Vyrostl jsem na komiksech, jako jsou Rychlé šípy, a na knihách jako foglarovky, kde parta dětí něco společně vytváří, někomu pomáhá. Proto jsou mé knihy pro dospělé spíše týmovky, příběhy, kde si všichni pomáhají. Přátelství vidím jako zásadní věc, zejména pro věkovou skupinu, pro niž píšeme Tajnou dvojku. Prostřednictvím dialogů se dají mnohem lépe sdělit archetypální pravdy typu „dobro musí zvítězit“.
A proč jsou hrdiny Tajné dvojky holka a kluk? Proč to není jako v Rychlých šípech, kde najdeme klučičí partu?
Klára: Určitě bych nepsala klučičí partu. Genderem dětských hrdinů se zabývám, a v dobách, kdy jsem začínala psát, jsem měla pocit, že chybějí věci pro holky. Proto jsem stavěla výrazné holčičí hrdinky. Dětská literatura ale v poslední době výrazně feminizovala. V redakci jsou ženy, knihy píší také ženy a dětem je kupují maminky, babičky a knihovnice. My si pak říkáme, že kluci nečtou, ale takto profiltrujeme témata, která by pro ně byla zajímavá. To, že s Jirkou píšeme spolu, nám umožňuje do příběhu zahrnout všechny úhly pohledu, aby příběh zaujal jak dívky, tak kluky.
Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č.8/2017.
