Při sobotě mudrujume o budoucnosti audioknih, přestože mnozí doma pod postelí stále tajně přechovávají gramofon na kliku, na skříni jim leží zaprášený kotoučák a krabici s kazetami se taky ještě neodhodlali vyhodit, i když se pásky dávno zapletly do gordického uzlu.
Rozhovor Kristýny Skalníkové se mnou a Lukášem Vavrečkou o naší společné knize Nečtu! Poslouchám, audiomilství i budoucnosti audioknih otisklo sobotní Právo 20.8.2020, nyní dostupné na Novinkách.
Klára Smolíková a Lukáš Vavrečka: Audioknihy směřují ke streamování
Kristýna Čtvrtlíková, Právo
Audioknižní trh i díky nedávným pandemickým uzávěrám kvete. Fenomén literatury do uší v domácím prostředí vykreslili v publikaci Nečtu! Poslouchám spisovatelka Klára Smolíková a básník a publicista Lukáš Vavrečka, kteří nápad rozvedli při loňském rezidenčním pobytu v Broumově, do konce roku finalizovali a letos v červnu představili výsledek na Světě knihy.
Posloucháte více audioknihy, než čtete?
Smolíková: Obecně jsem za život přečetla víc knih, než naposlouchala audioknih. V posledních zhruba pěti letech ale u mě jednoznačně vedou audioknihy.
Vavrečka: Mám to podobně. Stejný úhrn knih, jaký jsem předtím ročně přečetl, nyní naposlouchám. A k tomu přečtu ještě nějaké navíc.
Co bylo zlomem?
Smolíková: Nešlo úplně o zlom, logicky mám s věkem méně času na čtení než v mládí v době studií. Ještě jsem hodně četla dětem, ale pak jsem začala psát knihy a zjistila, že si při četbě musím dávat pozor na nezáměrné výpůjčky. Navíc trávím hodně času na cestách a poslouchám při řízení. Audioknihy mě přeladily opět na vyšší frekvenci recepce literárních děl.
Vavrečka: U mě nastal zlom, když jsem začal pracovat jako knižní sazeč a grafik. Musel jsem na publikace hledět po vizuální stránce a něčím se u toho zaměstnat, abych je nečetl. Řešením bylo poslouchat mluvené slovo. Postupně jsem navázal spolupráce s vydavateli a distributory audioknih, čímž můj zájem o ně získal zcela nový rozměr. Dnes o nich pravidelně píšu a recenzuju je.
Jste tedy neskrývaní fanoušci. Čím byste přesvědčili zaryté čtenáře, aby vzali audioknihy na milost?
Smolíková: Pádným argumentem jistě je, že jsme oba spisovatelé. Spousta lidí má pocit, že je to jakási zrada na literatuře a že my bychom měli být první, kteří budou audioknihy odmítat. Jako spisovatelé však potřebujeme získat k vlastnímu textu odstup. Pomůže slyšet jej nahlas, kvalitní četbu proto oceníme.
Vavrečka: Ve chvíli, kdy psané slovo vstoupí do zvuku a je artikulováno, jde odhalit spoustu nedostatků, ať už v rytmu vyprávění, nebo opakování slov. Najednou je patrné, že některé věty takřka nelze vyslovit nebo že nepůsobí přesvědčivě.
Interpreti audioknih už dnes nejsou jen herci a dabéři, ale kolikrát i přímo autoři či překladatelé. V čem tkví jejich kvalita?
Smolíková: Jevištní řeč je velmi složitá disciplína navzdory tomu, že čtete vlastní text. Formát autorského čtení leckterého literáta vyděsí. Všimněte si, že mnoho spisovatelů se zuby nehty četbě před publikem brání. Audioknih kvalitně načtených tvůrci tedy moc není.
Vavrečka: Většinou stejně musejí mít moderátorskou nebo divadelní zkušenost, jako třeba Ivanka Devátá, Halina Pawlovská nebo Zdeněk Svěrák. Jevištní řeč se ale na celkové kvalitě podílí jen částečně. Důležitá je třeba hudební stopa složená pro danou audioknihu, ale hlavně režie. Nejhorší je, pokud si tvůrčí tým dané dílo dostatečně neprostuduje a nevěnuje čas jeho pochopení. To pak lze poznat po pár minutách.
Zmínili jste skladatelství audioknižní hudby. Čeká podle vás toto médium obdobný rozvoj řemesel, jaký kdysi zažíval film?
Smolíková: Ono se to i reálně děje. Coby recenzenti oceníme, když jsou u titulu uvedeny všechny profese. Český posluchač kvalitní doprovodnou hudbu vítá. Než opakovat jednu a tutéž znělku za každou kapitolou při poslechu, potěší, když skladatel připraví různé motivy. Příliš se už nepoužívá na podkres pod četbu.
Vavrečka: Je okamžitě patrné, když si skladatel knihu přečte celou a až poté složí soundtrack, který koresponduje s vyzněním jednotlivých kapitol.
Jaké zahraniční trendy k nám v oblasti audioknih proudí?
Smolíková: Překlápí se k nám například polský model, kdy vznikají audioprojekty bez knižní předlohy, takzvaná superprodukce. Třeba audioknižní seriál Anima je nahraný podle původního scénáře. V zásadě však jde jen o jiný typ rozhlasových her.
Vavrečka: Superprodukce není ve většině případů četba. To však neznamená, že to není audiokniha, jejíž definice je velice široká.
Smolíková: Trendem je nabídnout kvalitní knihy napříč žánry v audioknižním vydání. Mnoho klasických děl stále není načteno v nekrácené verzi. Souběžně se načítají novinkové tituly.
Výsledky ceny Audiokniha roku z posledních let ukazují, že vévodí bestsellery. Může přesto audiokniha vyzdvihnout méně populární dílo?
Smolíková: Jistě může. Ukazuje se to třeba u středoškoláků, kteří často knihy naprosto odmítají a k maturitě se literaturu učí jenom formálně. Na audioknihu se musejí soustředit, zároveň trochu posluchače vede, poskytuje jim klíč, jak dílu rozumět. Podobně jako komiks představuje médium, se kterým by měl učitel žáky seznámit.
Zaznívá ale argument, že čtením si osvojují pravopis nebo větnou skladbu.
Smolíková: To je jeden z největších mýtů čtenářství. Učila jsem knihovníky, kteří hodně četli, a přitom dělali neuvěřitelné hrubky. Gramatiku vás musí naučit škola.
Audioknihy zatím kromě služby Amazon Audible takřka nenajdou uživatelé streamovacích platforem typu Spotify. Vidíte v nich potenciál pro další rozšiřování?
Vavrečka: Audioknihy na Spotify jsou, ale je jich málo. Cesta audioknih nevyhnutelně směřuje ke streamování, například formou předplatného, které nabízí Audiotéka.
Smolíková: Jde to trochu proti naší touze dílo vlastnit. Spousta lidí už ale nemá knihy kam dát a nechce čekat rok na rezervovaný titul z knihovny. Audioknihy lze bohužel snadno nelegálně zkopírovat a dále šířit, což pro vydavatele představuje nemalé ztráty. I kvůli nerespektování autorských práv směřujeme ke streamu.
