Přátele na to upozorňuju, blízcí vědí. Má paměť je k uzoufání děravá. Nejsem roztržitá či zapomnětlivá, jen mi z hlavy mizí vzpomínky. Klesnou hluboko ke dnu, nechají se obrůst koráli a vodními řasami a vyčkávají, až je při psaní vylovím. Dnes jsem mamce ukazovala další díl Dalily a výtahu bez dveří, kde se vypisuju z fascinace oběžnými výtahy i ze strachu, že se při otočce člověk v kabině převrátí. „Ale, Klárko,“ pravila s úsměvem. „Ty si už nepamatuješ, jak jsme po mikulášské besídce zůstala celá rodina v kabině a vylézali jsme malým otvorem, který zbyl nahoře nad námi?“ Kroutím hlavou, a tak přidala ještě jednu: „No a jednou jsme v páternosteru projeli přes otočku, protože tě zajímalo, co se s kabinou děje.“
A já si tady hraju na nějakou spisovatelku...
