Hrdě prohlašuji, že jsem knihomolka

Jak jste se dostala ke psaní?
Pozvolna. V dětství jsem chtěla být knihovnicí nebo ilustrátorkou, protože jsem milovala knížky. Knihovny, které mi je nabízely v neomezeném množství, mi připadaly jako oáza uprostřed šedého světa osmdesátých let. Na psaní jsem nepomyslela. Jenže při studiu vysoké školy jsem v sobě objevila talent na popularizaci. Zjistila jsem, že dokážu těžká témata srozumitelně představit třeba v článcích a baví mě to.

Na počátku kariéry jste se věnovala přispívání do dětských časopisů. Je rozdíl tvořit pravidelně pro časopis a napsat celou knížku?
Určitě je. Mnozí spisovatelé vám řeknou, že psaní příběhu po kapitolách pro postupné uveřejňování je pro ně utrpením. Já to mám naopak. Vůbec mi nevadí měsíc si rozmýšlet třeba další komiksový příběh. Zvlášť při psaní pro menší děti zúročíte proměny ročních období, které se do příspěvků přirozeně prolnou. Hezky je to vidět třeba na příběhu Začarovaný Hvozd, který vycházel rok v Mateřídoušce a nyní je k dispozici čtenářům i jako kniha.

Pracovala jste také v Národním muzeu. Co obnáší práce vedoucího vzdělávání?
Koordinovala jsem doprovodné programy k výstavám, expozicím i třeba budovám muzea zaměřené zejména na děti a mládež. Tedy už při koncipování výstavního projektu jsem přicházela s nápady, jak exponáty doplnit interaktivními prvky, komiksy či pracovními listy, nebo promýšlela, jak by se měly ve výstavě pohybovat školní výpravy. Zapojovala jsem se do příprav různých mimořádných akcí typu Muzejní noci, měla na starosti lektory.

Hodně z vaší tvorby se točí kolem knih, čtení a jeho popularizace mezi mládeží. Jste sama knihomolkou a co vás na čtení baví?
K tomu se hrdě hlásím. Samozřejmě dnes čtu beletrii výrazně méně, ale stále si pamatuji, jak velkou formativní sílu literatura v dospívání má. Knihy z dětí uhnětou jiné lidi, přeskupí jim myšlení, donutí je se zamyslet nad hodnotami, zaujmout morální postoje a formulovat názory. Osobně jako čtenářka střídám oddechové žánry s knihami, které mě znejistí, posunou a donutí žasnout.

Napsala jste dvě knihy, které se přímo věnují historii knih, knihtisku a knihovnictví. Co vás na tomto tématu lákalo?
Vadí mi nepromyšlené tvrzení, že kniha je vždy lepší než film či počítačová hra. Knihy jsou především jiné médium s dlouhou historií. Nenásilně a zábavně porozumět významu knižní kultury podle mě lze, pokud si cestu knihy sami projdeme. Nemluvím teď o dějinách literatury. Pro děti je fascinující sledovat, jak nesamozřejmé bylo myšlenky zapsat, co obnášelo opisování knih a co pro společnost znamenal třeba knihtisk. Čerpám také z vlastní pedagogické zkušenosti, protože jsem tato témata učila studenty knihovnictví.

Téměř výhradně se věnujete tvorbě pro malé a dospívající čtenáře. Toužíte se pustit více i do psaní pro dospělé?
Puzení mívám čím dál častěji, ale je to pro mě stále neprozkoumané území. Navíc ke mně neustále přicházejí nové náměty na knihy pro děti a způsob, jak je zpracovat, už mám vyzkoušený a osahaný. Také nadšení dětí při besedách se reakce dospělých čtenářů, byť příznivé a pochvalné, nikdy nevyrovnají. Podílela jsem se na detektivce pro dospělé, nechám se sama překvapit, kdy se k psaní pro velké opět dostanu.

Ve své nejnovější knížce Kvidovy přeslechy se věnujete slovním hříčkám a ustáleným rčením, kterým by děti úplně nemusely rozumět, stejně jako hlavní hrdina, sovička Kvido. Podle čeho jste vybírala, která rčení v knížce humorně, a přesto vysvětlíte?
Musela jsem volit ustálená spojení, která se dají doslovně nakreslit. Kvetoucí kočičky či sezení na uších jsou zvláště v podání ilustrátorky Báry Buchalové nesmírně vtipnými výjevy. Slovní spojení typu „Pozdě bycha honiti“ už takto ztvárnit nelze. Někdy jsme narážely také na to, že se obraz váže k člověku a převést na sovu dost dobře nejde. Něco může být přitažené za vlasy, ale už ne za peří.

Vím, že rovněž píšete recenze pro audioknižní server. Co vás na audioknihách baví? A co byste poradila těm, kteří se do nich bojí pustit?
Jezdím celoročně za čtenáři po celé republice a snažím se vyjít vstříc i zájemcům ze vzdálených míst. Díky audioknihám mi cesta lépe ubíhá a vlastně mě v autě při poslechu nic neruší. Určitě je třeba si pro zvukové knihy vybudovat nové rituály, odlišné od čtení. Samozřejmě lze poslouchat v oblíbeném křesle, ale lidé mluvené slovo volí v situacích, kdy číst nemohou. Na procházce, při vaření, běhání či práci na zahradě. Snažím se poslouchání knih propagovat, protože v dnešní uspěchané době je to způsob, jak zůstat s knihami v kontaktu, i když se na četbu nedostává čas.

Jaká kniha teď čeká na vašem nočním stolku?
Labyrint světa a ráj srdce. Dokončila jsem výstavu „Komenský v komiksu“ pro Národní pedagogické muzeum, která je pro návštěvníky opět otevřena. Nyní se věnuji zpracování tématu pro knižní vydání, kdy komiksy doplňuji příběhem současných dětí. Stále mám o Komenském co objevovat.

A prozradíte nám, na jaký příběh se mohou děti těšit příště?
Shodou okolností jsou před dokončením tři knihy. „Devět malých zahradníků“ je titulem určeným nejmenším a provede čtenáře měsíc po měsíci po zahradě a jejích proměnách. „Vynálezce Alva 3“ je další knížkou o oblíbeném večerníčkovém hrdinovi, tentokrát jsme však s Jiřím Procházkou napsali nové příhody, které děti z televize neznají. „Cha cha chá, zasmál se Mordechaj“ cílí již na mládež a v příběhu chlapce Mordechaje uvízlého v čase představím se spoluautorem Tobiášem Smolíkem dějiny židovského osídlení na našem území.

Děkuji za příjemný rozhovor a přeji mnoho zdaru v další práci.

Helena Herynková

Klára Smolíková (1974 v Praze) je česká spisovatelka, scenáristka komiksových příběhů, publicistka a velmi činorodá lektorka. Již od studií ji zajímá popularizace, věnuje se environmentální, multikulturní, estetické a mediální výchově, angažuje se v muzejní pedagogice. Mnoho let přispívala do dětských časopisů, kde publikovala desítky pohádek, jazykových hádanek a komiksů. Nyní její rubriky najdete v časopisech Mateřídouška a Tečka. Od roku 2004 se plně věnuje psaní knih pro děti a mládež. Má dvě dospělé děti, které už nejsou jen čtenáři, ale i konzultanty a dokonce spoluautory.

Fotografie (c) Jorika Smolíková