Poslední letošní číslo časopisu Čtenář se tematicky zaměřilo na jihočeské knihovny. Další díl našeho seriálu Knihovnický cestopis aneb Walkerovi na cestách po knihovnách jsme proto nazvali Jedeme na jih!
Jedeme na jih!: knihovny Jihočeského kraje
Jihočeské knihovny! Ty znám všechny! vykřikla nejprve emotivně Klára, když si v rozpisu témat přečetla, co nás čeká. Vzápětí se ukázalo, že reakce byla poněkud přehnaná. Knihovnická síť je příliš hustě utkaná, takže ani patnáct let v Táboře a dekáda, kdy učila jihočeské studenty knihovnictví, z ní experta na všechny knihovny v kraji neudělaly. Přesto bývají cesty na jih jiné. Často se vracíme na stejná místa, potkáváme se s lidmi, které už léta známe. Klára za knihovnickými pulty vyhlíží své bývalé studenty a i na dálku sleduje, třeba prostřednictvím sociálních sítí, co se v jihočeských knihovnách děje.
Díky této osobní vazbě však vnímáme jihočeský region poněkud vychýleně. Z Tábora je totiž stejně daleko do Prahy jako do Českých Budějovic, o kterých se navíc Jára Cimrman prostřednictvím Karla Infelda Prácheňského ve hře Záskok tak nepěkně vyjádřil.
Opravdu by zde chtěl žít každý?
Zatímco Klára plánovala se studenty exkurze do pražských knihoven, k cestě do Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích musela vždy zavelet kolegyně Daniela Novotná. Přede dvěma roky jsme se sem společně s Jiřím vypravili na Festival dětských knih, časopisů a her, který krajská knihovna pravidelně pořádá. Červnový termín lákal malé čtenáře ven a na trávě vyrostlo několik stanovišť. V jednom z prostorných stanů jsme se s chutí pustili do hraní scének z knih a komiksů, do kterých jsme děti zapojovali. Největší zážitek nakonec všichni měli, když v nenadálém vzedmutí větru chytali stan, aby nám neulétl.
Potěšilo nás, že na letošním desátém ročníku vypomáhali studenti prvního ročníku knihovnictví z Tábora. Zodpovědná kolegyně Daniela dohlédla na to, aby ani tentokrát nikdo z nich neulétl.
Tábor knihám zaslíbený
Středobodem našich výprav na jih zůstává Tábor. Do patra zdejší městské knihovny Klára vynášela kočár s oběma dětmi, občas následovaná další kupou dětí ze sousedství, kterým hodlala ukázat dětské oddělení. Ještě o poschodí výš se seznamovala s hudebními lahůdkami i objevovala kouzlo audioknih. V době před rozmachem internetu mátla knihovnice podivnými nárazovými výpůjčkami odborné literatury. Až časem prozradila, že potřebuje podklady ke svému psaní. V Praze špatně dostupná oborová literatura totiž ve zdejších regálech přestála nájezdy informacíchtivých vysokoškoláků.
Táborská knihovna sídlí čtvrt století ve zrekonstruovaných prostorách kina, což veřejnost vnímá se zpožděním. Protože sem Klára hnala studenty, aby pomáhali organizovat akce se čtenáři, instalovali výstavy či se během praxe seznámili s knihovnickou realitou, moc dobře ví, že dvacet pět let je dlouhá doba. Bílé, sterilně čisté prostory bez útulných zákoutí, absence výtahu či průchozí místnost pro besedy už dávno nedostačují současným představám o moderní knihovně. Přesvědčit zřizovatele, že nová knihovna už vlastně „nová“ není, připadlo nové ředitelce Evě Měřínské. I ona je „nová“ jen zdánlivě; Klára na prstech spočítala, že její bývalá kolegyně z knihovnické školy už místo zastává osm let. Třeba na nově pojatých prostorách bývalého hudebního oddělení je znát, že Městská knihovna v Táboře ví, kam chce směřovat.
Ostatně ve městě je mnoho dalších knihám nakloněných líhní. Osmý ročník si letos připsal i pestrý a inspirativní literární festival Tabook. A zrekonstruovaných prostor se dočkala i dříve poněkud tajemná Knihovna Husitského muzea.
Knihovny muzejní
O nevyužitém potenciálu školních knihoven se zde zmiňujeme opakovaně. Také muzejní knihovny často zůstávají stranou pozornosti, přestože muzejní edukátoři se snaží do muzeí nalákat další cílové skupiny a v rámci neformálního vzdělávání nabídnout atraktivní program. Kláru tedy potěšilo, když se na ni obrátili z knihovny Prácheňského muzea v Písku. Nejenže dlouhodobě vystavili v lektorské místnosti komiksy představující historii knihovnictví z knihy Spolkla mě knihovna, ale pravidelně nabízeli školám doprovodný program, zahrnující psaní brky či otiskování klínového písma do hliněných tabulek. Každý workshop byl pak zahajován právě v muzejní knihovně.
Spanilé jízdy husitů a rožmberské knižní růže
Když se to vezme kolem a kolem, první besedy k vlastním knihám, které Klára v knihovnách absolvovala, se datují do doby jejího působení v táborském muzeu. Takže třeba do Městské knihovny Prachatice poprvé přijela ve služebním autě Husitského muzea, které je pro proplétání středověkými uličkami ideální. Na nějaký škrábanec nikdo nehledí a kalich na dveřích každého pobaví, zvlášť když prachatická knihovna sídlí v Husově domu, ve kterém podle tradice bydlel během studií Janek z Husince, později známý jako Mistr Jan Hus. Proto jsme si v knihovně zahráli na husity se vší parádou. Děti si oblékly kostýmy, postavily vozovou hradbu a naučily se rozlišovat jednotlivé husitské zbraně. V Prachaticích však už vládne jiný symbol – rožmberská růže.
Pětilistou růži najdeme v různých provedeních v erbech měst, na fasádách renesančních zámků či vetknutou do městských bran. Pro nás je nerozlučně spojena i s věhlasem knihovny Petra Voka, která pojala Petrovu knižní sbírku z bechyňského zámku i knihovnu jeho staršího bratra Viléma, uloženou na zámku českokrumlovském. Díky soupisu knihovníka Václava Březana víme, že při převozu do Třeboně obsahovala deset tisíc svazků. Škoda jen, že se nenaplnila poslední vůle Petra Voka, aby knihovnu získala bratrská škola v Soběslavi.
Když cesta nevede dál
Opakovaně jsme navštívili Městskou knihovnu Nové Hrady. Poprvé jsme tam vyrazili v (ne)dávných dobách, kdy paní knihovnice Císařová se svými knihami ještě obývala původní knihovnu v přízemí Českého domu. Téměř před sto lety vybudovaná budova měla plnit úlohu kulturního i sportovního centra města. Pořádaly se zde bály, hrálo se divadlo i cvičilo, donedávna zde bylo i kino. Centrum společenského života se však posouvá o dům dál. A paní Drahuše Císařová, od které přišlo pozvání, nás proto vždy přesměrovala do místního „kulturáku“, kde probíhaly nejen Klářiny dětské workshopy, ale i „drsná“ literární dílna Jiřího.
Nové Hrady jsou pro nás lehko zapamatovatelné už jen podle cesty. Odbočíte na ně v lese na silnici, která je označena jako slepá. Poprvé jsme u té cedule zastavili a zkoumali nejen navigaci, ale radši i autoatlas. Ano, a od té doby do Nových Hradů už jezdíme bez obav. Na konci slepé ulice je krásné městečko s krásným náměstím. A v něm od letošního jara najdete knihovnu v nově zrekonstruované budově jeslí. Vivat!
Jirkova nostalgická vzpomínka
K Obecní knihovně v Benešově nad Černou má zvláště Jiří nostalgický vztah. Na konci roku 2015 se rozhodl (stejně jako Klára o rok dřív) přejít na „volnou nohu“ a mezi prvními knihovnami, které navštívil se svými pořady, patřil právě Benešov nad Černou. A to třeba i díky výborné knihovnici paní Lepšové, která se v knihovně stará o čtenáře a o literární přednášky. Předem nás varovala, že děti na besedách nebudou zřejmě tiše sedět a způsobně poslouchat. A tehdy se ukázalo, že trochu divočejší děti a puberťáci, kteří se zdánlivě o četbu nezajímají, je přesně to publikum, které Jiřímu svědčí. Skvělý pocit, že se vám podaří představit knihy tak zajímavě, až nečtenáře donutíte k zamyšlení, že na té literatuře něco asi bude, či vlažného čtenáře vyprovokujete k vystavení průkazky do knihovny, je k nezaplacení.
Knihovna ve stínu kláštera
Z Benešova nad Černou už je to k sympatické kaplické knihovně, jen co by kamenem dohodil. Když se od ní vydáte dál na jih, nemůžete minout Vyšší Brod. Právě odtud organizuje naše spanilé výjezdy odhodlaná knihovnice Romana Ouředníková. Houževnatost a úcta ke knihám zůstala v kraji snad po cisterciácích, kteří ve zdejším odlehlém kraji vybudovali úchvatný klášter, srdce vzdělanosti celých jižních Čech. Ostatně právě zde v mládí pobýval zmiňovaný Petr Vok z Rožmberka a v rodinné hrobce Rožmberků tu také po smrti spočinul. Víme to, protože Kláru paní Ouředníková ochotně propojila s klášterní knihovnou. S dětmi ji v rámci čtenářských projektů navštěvuje a s prvňáčky zapojenými do projektu Knížka pro prvňáčka neváhá vyrazit třeba až do Českého Krumlova, aby poprvé navštívili knihkupectví!
Vodňanský kapr
Když někdy opět vyrážíme do Vodňan, ať už do místní knihovny, či do některé ze základních škol, máme pocit, že snad neexistuje jediné vodňanské dítě, které by nás neznalo… Samozřejmě, přeháníme. Některé nás však opravdu (dosud) neznají. V tomto malebném jihočeském městě jsme byli už několikrát, a to v rámci pozvání knihovny i díky akční ředitelce základní školy a gymnázia paní Rybáčkové. Vzpomínáme na předvánoční návštěvu základní školy hned u kostela, kdy jsme venku procházeli mezi stánky jednotlivých tříd a žáci a žákyně nabízeli všem kolemjdoucím své rukodělné výrobky. Tak jsme si na seminář pro učitele nesli domácí cukroví a ještě nějaké ozdoby na stromek. Ve Vodňanech je skvěle a zajít si zde do restaurace na kapra je prostě povinnost.
Co se nevešlo
Tentokrát nám je rozsah rubriky opravdu těsný. Nezbyly řádky, na kterých bychom vychválili knihovnu v Dačicích i s její komunitní zahradou, úžasnou knihovnici Marii Davidovou z Nové Včelnice nebo celý tým jindřichohradecké knihovny, kam se vracíme pravidelně. Aspoň tedy na závěr jednu vzpomínku na plánskou knihovnu. Jednou sem Klára dorazila v zimě autem, které jí Jiří galantně večer před cestou odvezl do myčky. Před knihovnou z auta proto vylézala kufrem, ostatní zámky byly stále zamrzlé. Na pomoc jí přispěchal kolega z Husitského muzea, který v Plané nad Lužnicí bydlí a jehož žena je, světe, div se, knihovnice.
Foto: archiv autorů
