Knížka pro prvňáčka

Ve Bulletinu Svazu českých knihovníků a informačních pracovníků ČR číslo 4 byl publikován rozhovor, který se mnou vedl Roman Giebisch. Článek je dostupný zde.

Knížka pro prvňáčka

Klára SmolíkováRoman Giebisch zpovídá Kláru Smolíkovou

Budete autorkou nové knížky pro prvňáčka, kterou dostane cca 25 000 dětí. O čem vaše knížka bude?

O čtení a tajemství ukrytém v temných koutech knihoven. Spolu s holčičkou Zorkou a jejím kamarádem Alešem by měli malí čtenáři objevovat, co se s námi děje, když zkrotíme písmenka a začteme se do příběhu. Opravdu lze knihu zhltnout a nezakuckat se? A neudusí se ten, kdo čte se zatajeným dechem? A proč knihy netlačí, když v nich ležíme? V bláznivém vyprávění o pátrání po ztracených knihách se budou střídat krátké kapitoly s komiksovými anekdotami. Ke spolupráci jsem přizvala ilustrátorku Báru Buchalovou, kterou holčičky a kluci možná znají z webových stránek Rádia Junior. Knihomola Bubu, který se knihou mihne, Bára už rozpracovala do samostatného komiksu do Bublifuku. Tuhle komiksovou revue připravujeme v nakladatelství Triton souběžně s knihou pro prvňáčka, protože si myslíme, že komiks má sílu ke čtení přitáhnout i váhavější čtenáře.

Věnujete se environmentální, multikulturní, estetické a mediální výchově a angažujete se v muzejní pedagogice. Co vás na těch muzeích tak přitahuje?

Vzdělávání vnímám trošku staromilsky, osvětově. Pokud se dostanu k nějaké zajímavé informaci v odborných zdrojích, mám neodbytné nutkání se o ni s ostatními podělit. Děje se mi to tak již od studií, když jsem četla nějakou inspirativní odbornou knihu či jsem přišla z výborné přednášky, hned jsem dumala, jak to objevování neznámého poslat dál - v článku, v učebním textu či rubrice v dětském časopise. Druhý důvod je naopak současný. Svět je v pohybu, porozumět mu není snadné a tradiční učebnice, rady a návody nestačí. A přestože mnozí považují muzea za zastaralé instituce, tak právě zde se často odehrává úžasný odborný kvas. S každou novou výstavou či expozicí se poznatky přehodnocují, hledá se interpretační klíč i příběh, který téma přiblíží. Je zde všechno, co popularizátor potřebuje - odborná literatura, kolegové s vědeckou erudicí a sbírkové předměty.

Deset let jste učila mladé knihovníky v Táboře, jak na ta léta vzpomínáte? Liší se knihovníci od muzejníků?

Já velmi ráda učím, ale takovým sebedestruktivním způsobem. Takže jsem si psala vlastní učební materiály, každý rok jsem obměňovala část učiva, šperkovala jsem prezentace. Studenti si na mě vždycky museli nějakou dobu zvykat. Určitě jsem na ně byla náročná, protože jsem od nich chtěla, aby svou soukromou vášeň pro čtení dokázali používat, převést v něco dalšího. Pravidelně jsme se pouštěli do velkých projektů, jezdili po exkurzích, organizovali spoustu akcí. S každou třídou jsem strávila tři, někdy i čtyři roky a měla šanci ty, kteří chtěli a dovolili mi to, posunout a otevřít jim nové dveře. Jsem jim za tuto zkušenost vděčná a právě z pozitivních zážitků z knihovnického oboru pramení můj pedagogický optimismus. Práce v muzeu na knihovnické projekty plynule navázala. Muzea a knihovny mají jako instituce velmi blízko, zejména ve vztahu k veřejnosti, kde si knihovníci stejně jako muzejníci lámou hlavy, jak oslovit veřejnost.

Jaké knížky mají rády vaše děti a četly i knihy Kláry Smolíkově?

Děti rostou rychleji, než já píšu knihy. Dceři je šestnáct a synovi jednadvacet. Rozhodně jsem si jejich čtenářských preferencí bedlivě všímala. Synek nadšeně hltal třeba knihy z edice Děsivé dějiny, oba měli rádi sérii Řada nešťastných příhod, dcera s oblibou četla wilsonovky. Takže pokud to jejich věk umožňoval, samozřejmě jsem jim podstrkávala nejen vlastní knihy, ale také museli přeluštit všechny časopisecké hádanky, jestli v nich není chyba, a vyjádřit se ke komiksovým scénářům. Rozhodně je to neodradilo. Oba jsou knihomolové, kteří čtou mnohé knihy i v originálu, oceňují komiksy, seznamují se s náročnými tituly krásné literatury a učí se rozumět odborným publikacím. Oddychové tituly čtu vlastně jen já.

Co se o vás nedočteme na internetu?

Jsem z rodu Thomayerů. František Josef Thomayer, bratr Prof. MUDr. Josefa Thomayera, byl významný zahradní architekt, který působil na místě zahradníka Královského hlavního města Prahy. Navrhnul například parkovou úpravu Karlova náměstí, stromořadí na Václavském náměstí nebo městský park před Hlavním nádražím, ale také mnoho soukromých zahrad a parků u nás i v zahraničí. Vyšlechtil několik květinových odrůd. Třeba fialovou chryzantému pojmenoval Krákorka, zeleno-bílou Rosnička a červenou Zora. Své okrasné školky v Říčanech předal mému dědečkovi. Maminka a její tři sestry se pozemkům dostaly až v polovině devadesátých letech a okrasné zahradnictví se jim zde již obnovit nepodařilo. Udržují tedy pozemky vlastními silami a vzpomínají, kde stával altán, ve kterém se scházela vážená společnost. František Thomayer sem zvával Julia Zeyera, Aloise Jiráska, Svatopluka Čecha nebo Josefa Václava Sládka.

Dík za rozhovor.

Foto - Hanina Veselá