Komunita čtenářů je semknutá a uzavřená, knihomolové na sebe vzájemně pomrkávají zpoza rozečtených knih. Jenže dítě si nevybírá, zda se narodí do rodiny čtenářské či nečtenářské. Dá se s tím něco dělat? A je vůbec prospěšné svádět další generace na scestí čtenářství?
Na webu „Klub knihomolů“ se samo sebou předpokládá, že jeho uživatelé budou do knih zahryznutí. Zkuste se však zeptat začínajících školáčků, co to znamená, když se někdo do knihy zakousne nebo si na ní smlsne. Já jsem tento výzkum provedla na besedách před čtyřmi lety, když jsem chystala Knížku pro prvňáčka, a odpovědi mě dost pobavily. Prostě si kus knihy ukousne a spolkne, zaznívalo často mezi malými rozumbrady.
Nenapsala jsem velké „K“ náhodou. Tento báječný knihovnický projekt přináší více než třiceti tisícům začínajících čtenářů každý rok zbrusu novou exkluzivní knihu. Cítila jsem velkou odpovědnost, když jsem dostala nabídku napsat takový příběh. Proto jsem se ptala prvňáčků, jaký by měl být. Prý napínavý, legrační a krátký. A tak vznikl první příběh o knihožroutech, ve kterém se Zorka s Alešem pustí do pátrání po ztracených knihách. Zjišťují, že se dá v knihách válet, cestovat prstem po mapě nebo že knihomol není knihám nebezpečný.
Na workshopech holčičky a kluky baví vymýšlet, jak by takový knihožrout mohl vypadat či jakou obálku by měla mít kniha, do které by se s chutí pustili. Bavíme se o tom, že čtení je vášeň. Kdo se do vyprávění zanoří, jen tak se nevynoří. Naštěstí se po knihách netloustne, do paměti se jich vmáčkne nepočítaně. Nanejvýš zapomeneme, co všechno jsme přečetli.
Knihožrouty jsem už koneckonců měla vyzkoušené z akcí, které jsem deset let pořádala se studenty knihovnictví. Hledat cesty, jak holčičkám a klukům atraktivně představovat čtení, je totiž prvořadý úkol knihovníků. Žraví knihožrouti se osvědčili, a tak brzy spatřilo světlo světa další pokračování, nazvané Knihožrouti: Kam zmizela školní knihovna? Tentokrát se Aleš se Zorkou dozvídají, že nejen obecní knihovna jim může pomoci s příběhy či radou, do čeho se zakousnout. Nakonec s přispěním knihožroutů vypátrají nejen knížky ze školní knihovny, ale i paní učitelku, která se tak začetla, až zapomněla na začátek školního roku.
Těžko totiž očekávat od knihoven, že jen ony samotinké spasí čtenářství nastupující generace, která vyrůstá s dotykovým mobilem v kočárku. Kromě rodiny má velké pole působnosti škola, ale třeba stav školních knihoven bývá tristní. Vím to. Každý rok navštívím několik desítek škol po celé republice a školních knihoven otevřených dětem, plných nových voňavých knížek je tolik, že ke spočítání stačí prsty jedné ruky. Za knihovnu se vydává uzamčený kumbál s knihami nakoupenými už hodně dávno, navíc vždy minimálně po třiceti od jednoho titulu.
Učitelé taky často váhají v aplikování úplně jednoduchých knihomolských pouček:
- Sám si vyber knihu, která se ti líbí.
- Předjímej, o čem příběh bude, neboj se hrát si na spisovatele.
- Najdi si tiché místo či skrýš, kde si můžeš v klidu číst.
- Netrap se tím, že knihu, která tě nezaujala, nedočteš.
- Poděl se o zážitek z dobré knížky s ostatními.
- Knihou je i encyklopedie nebo komiks, číst můžeš i časopisy.
- Nauč se povídat si o knihách s kamarády.
- Knihu můžeš poslouchat z audioknihy.
S ilustrátorkou Bárou Buchalovou jsme proto připravily sadu pracovních listů s metodikou nazvanou Zakousněte se do knihy, abychom dospělým pomohli se s předčtenáři a začínajícími čtenáři se o čtení bavit a s knížkami si hrát. Zvětšuje se totiž propast mezi dětmi ze čtenářských a nečtenářských rodin. Naše rodina Knížkových tedy názorně předvádí, že číst se dá v kuchyni při vaření, ve vaně při koupání, dokonce i na záchodě.Na seminářích s pedagogy mi však připadalo, že něco podstatného stále uniká. Málokdo z dospělých, kteří by měli být dětem průvodci čtenářstvím, je zvyklý mluvit o tom nejdůležitějším, tedy proč čteme.
Zkušenost ze čtenářských klubů, které dokáží rozečíst i zdánlivě beznadějné případy, totiž ukazuje, že pedagog by měl jít ve čtení příkladem, i on se musí umět o svém čtenářství bavit. V poslední knihožroutské knížce nazvané Knihožrouti: Tajný čtenářský spolek tedy před Aleše a Zorku, nyní již třeťáky a nadšené čtenáře, kladu největší úkol. Pokusí se pochopit, proč některé děti nečtou, knihy je neoslovují a nebaví, a zda je možné je pro čtení získat. Mimo naši knihomolskou bublinu se totiž může zdát, že i bez knih se dá prožít spokojený život. Co neznáme, nám nechybí.
Apeluji tedy na každého knihomola, aby si našel čas na děti z vlastního okolí a něco ze svého čtenářského nadšení na ně přenesl. Třeba tím, že jim bude číst, knihu jim podle jejich výběru koupí, vezme je do knihovny, bude si s nimi o knížkách povídat. Jen opravdoví čtenáři ví, jak je čtení změnilo, prohloubilo jejich myšlenky, zvýšilo jejich citlivost, vybrousilo jejich nápady, pomohlo jim stanovit si cíle a vzory, zkrátka uvědomit si, co je důležité. Potěšení, které nám zakousnutí se do dobré knihy přináší, nelze ničím nahradit.
Přečtěte si článek, který jsem napsala pro Klub knihomolů.
