„Neříkejme dětem, co mají číst, kniha je musí především bavit,“ říká Klára Smolíková pro Knihovnický zpravodaj Vysočina
Jak by měla vypadat spolupráce knihovníků či pedagogů s dětským čtenářem, představila v Krajské knihovně Vysočiny Klára Smolíková – spisovatelka, lektorka a metodička. Její seminář určený pracovníkům knihoven prezentoval způsob, jak motivovat dětského čtenáře a jak ho zaujmout aktivitami hravě seznamujícími s historií knihy a knihovnictví.
Na toto téma i na další otázky ohledně dětského čtenářství jsme si s ní povídali i v rozhovoru pro Knihovnický zpravodaj Vysočina. Když svoji přednášku shrneš, jak by měli knihovníci a učitelé pracovat s dětským čtenářem?
Nepředpojatě. Neměli by dětem říkat, co mají a nemají číst, nebo že jiná média jsou špatná. Ale připravit pro ně aktivity a informace a přes ně přivést děti přirozeně ke čtenářství. Ukázat, jak je čtení důležité a jak měnilo lidské osudy nebo celé civilizace. Ve chvíli, kdy si dítě uvědomí, jak to s knihou bylo například ve středověku nebo starověku, pomáhá mu to nahlédnout na sílu zapsaných slov. Třeba pak přehodnotí svůj vztah ke čtení, které části populace může připadat překonané, když knih je spousta a všichni umí číst a psát.
Jak by k dětskému čtenáři měli přistupovat spisovatelé? Na co nesmí při psaní zapomínat?
Autor by měl psát co nejjednodušeji – čím mladší čtenář, tím jednodušší text. Je ale třeba mít na paměti, že tvorba jednoduchého, krátkého, a přitom funkčního příběhu je paradoxně náročnější než psaní textu pro čtenáře, zvyklého na mnoho set stránek. Spisovatel dětské knihy hodně škrtá, protože se musí dostat na dřeň. Musí ponechat v rukopise pouze to, co je funkční. Text, který nakonec odevzdá redakci, by měl být zároveň vtipný, překvapivý, srozumitelný a pořád by měl držet literární tvar.
Jestliže je čtenář pokročilejší, autor by se měl dát pozor na to, aby ho nepodcenil. Dnešní děti mají totiž přístup k množství informací a zdrojů a orientují se v mnoha oblastech. Spoustu věcí jsou schopny si dohledat, jsou zvyklé plavat v informační džungli, dokáží si informace propojit. Přitom pro ně paradoxně mohou být oříškem různá přirovnání nebo ustálená literární spojení.
Jak se vlastně změnil dětský čtenář od dob verneovek a foglarovek?
V České republice, respektive dřívějším Československu, se veškerá literatura, včetně dětské, cenzurovala. Mnozí autoři nemohli oficiálně publikovat, další se do dětské tvorby uchýlili jako do jediného útočiště. Za hvězdy byli autoři jako právě Verne, Foglar nebo May, kteří vlastně psali už pro naše rodiče či prarodiče. Znamenalo to, že my jsme četli to samé, co četly generace před námi. Já sama dohledávala verneovky či sešity s dobrodružstvími Tarzana v knihovně po dědovi, Rychlé šípy pašoval do školy spolužák, který je měl po tátovi. Čas se pro nás zastavil. Snili jsme o metách, kterých už nebylo třeba dosáhnout.
Znovu se knižní trh rozběhl až po roce 1989. Tehdy začala vycházet spousta překladových publikací, třeba knihy s dívčími hrdinkami, které se, snad kromě Pipi Dlouhé punčochy, do té doby neobjevovaly. Také se posunuly různé technické, a hlavně grafické možnosti ve zpracování knihy. Dnes je běžné, že knížka je plnobarevná. Knihy vycházejí v menších nákladech a trh je tedy mnohem pestřejší. To je ale bohužel vykoupeno tím, že knihovníci nebo učitelé se v množství zhruba 1 500 dětských titulů, které u nás každý rok vycházejí, hůře orientují. Zahlceni jsou i rodiče. Když mohou konečně vybrat knížku, která bude jejich děti bavit a bude nádherně vypravena, tváří v tvář nadprodukci mnohokrát sáhnou po reprintu titulu, který znají z dob vlastního dětství.
Od kolika let by mělo dítě začít se čtením?
Nejlépe od bříška (smích). Ideální pro dítě je čtenářská rodina, která chodí do knihoven, do knihkupectví, ve které si s ním rodiče nebo prarodiče čtou – tam je výchova čtenáře snazší. My se ale musíme zaměřit na děti z nečtenářských rodin. Pro mě je podstatné na workshopech a seminářích různým způsobem posouvat pohled na děti, které nečtou a u kterých si knihovníci a učitelé myslí, že se s jejich vlažným vztahem ke knihám nedá nic dělat. Tak to ale není. V knihovně i ve škole lze čtenářství nastartovat a rozvíjet. Jen musíme mít neustále na paměti, že takové děti doma knížky nemají, nevidí, že si čte babička nebo děda, nikdo nečte jim, o knihách si doma nepovídají.
Tím se vracíme k práci s dětským čtenářem. Myslíš tedy, že je limitována nějakými předsudky?
Víc než na výběr nějakých univerzálních děl nebo autorů je třeba zaměřit se na samotný proces čtenářství. Naučit dítě, aby si samo knihu vybralo, připustit možnost knížku rozečíst a nedočíst, z čehož ve čtenářských rodinách nikdo nedělá vědu. Dítě z té nečtenářské rodiny má ale pocit, že selhalo. Musíme chápat, že děti nehledají v knihách umělecký prožitek, ale zábavu, poznání či dobrodružství. Měli bychom nechat je číst, co je baví, tolerovat, že čtou naučné knihy, časopisy, knihy na internetu, a jemně je ve čtenářství posouvat dál.
Co na to samotné děti – jsou ochotny čtenářsky se rozvíjet? Vrací se po tvých besedách do knihoven i ve volném čase?
Své besedy mám postavené aktivně a děti se do aktivit a povídání zapojují. A nestává se, že by odcházely naštvané nebo znechucené. Nejdůležitější ale je, jestli poté sáhnou po knize. Největší úspěch zažívám, když namotivuji dítě a ono si po besedě zařídí průkazku a půjčí si knihu. A nemusí být zrovna moje. Na svých knihách se vždy snažím představit nějaký fenomén, který se různě objevuje i u dalších autorů. Důležité je děti rozečíst, pak se do knihovny vrátí.
Nesmíme zapomínat na to, že nejsi pouze lektorka, ale také spisovatelka. Jaké knihy plánuješ na příští rok?
Už je napsaná a vlastně i ilustrovaná kniha Knihožrouti: Tajný čtenářský spolek, která je už třetím pokračování příběhu kamarádů Aleše a Zorky a podivných tvorů zvaných knihožrouti. Tentokrát se snaží vypátrat, kdo posprejoval knihobus, převrhnul bibliobox a vyplenil knihobudku. Pro nadšené čtenáře je těžké pochopit, že někdo knihám škodí.
Pro starší čtenáře zhruba od 4. do 6. třídy dále chystám pokračování knihy Spolkla mě knihovna, které zatím není dopsané, ale je na dobré cestě. A v horizontu příštího roku bych také ráda zpracovala komiksovou knížku na téma biblických příběhů, výtvarné stránky se ujme Karel Jerie. Na těch mě baví hledat význam a smysl, který by mohly dávat v dnešní sekularizované době. Chci, aby nesly nějaké poselství, zamyšlení, ovšem aby zároveň akceptovaly historické reálie a zůstaly pořád příběhy biblickými.
A co máš v rukávu pro mládež?
V plánu mám původní komiks pro nakladatelství Crew. Rozepsanou mám také dětskou knížku o Janu Ámosi Komenském, která volně navazuje na knihu H.U.S. a budu na ní pracovat souběžně s přípravou výstavy pro Pedagogické muzeum.
Dříve by však měla vyjít v nakladatelství Argo kniha o dějinách Židů na našem území. Připravuji ji se synem Tobiášem, který studuje hebraistiku a tomuto tématu se věnuje. Snaží se židovský národ prezentovat jako součást naší populace, nejen jako oběti holokaustu. Židé se zde usazovali od 10. století a výrazně ovlivnili naši kulturu. To z pera židovského cestovatele máme první písemnou zprávu o Praze, židovští učenci ve 13. století hebrejsky zapsali cenné postřehy o češtině a sami staročeštinou hovořili. Začínáme na přemyslovském hradišti a končíme v 19. století.
Chystáš něco i pro dospělého čtenáře?
Pro dospělého čtenáře s manželem Jiřím Walkerem Procházkou připravujeme pokračování detektivky Mrtvá Šelma. Trvá nám to trochu déle, ale den má jen čtyřiadvacet hodin.
Klára Smolíková
Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny
