V pondělí 5. října 2015 vyšel v Pražském deníku a Denících ve Středočeském kraji celostránkový rozhovor, který se mnou vedla Pavla Janoušková.
Na štěstí nevěřím, pokouším náhodu
Praha /ROZHOVOR/ - Spisovatelem se člověk nestává přes noc. A pokud je už obdařený básnickým či literárním střevem, není jednoduché se prosadit ve spisovatelském světě. Své o tom ví Klára Smolíková, která má už několik knih, scénářů či učebních textů za sebou. O tom, čím vším si musí začínající spisovatel projít, sama poznala. O zákoutí české detektivky promluvila také o víkendu na pražském festivalu milovníků knih Belles Lettres.
Napadlo vás někdy, že se stanete spisovatelkou?
Vtipné je, že jsem jako malá holka chtěla být ilustrátorkou. Chodila jsem na výtvarné kroužky a pořád četla, tak mi to přišlo jako ideální spojení. Kdyby plán nevyšel, měla jsem v záloze místo knihovnice. Samozřejmě jsem si tu práci v knihovně představovala tak, že si budu v pracovní době číst. Nikdy by mě nenapadlo, že budu studenty knihovnictví deset let učit.
Jak jste se dostala ke psaní?
Můj tehdejší muž Honza Smolík se chtěl živit jako ilustrátor a potřeboval někoho, kdo mu bude psát texty. Tak jsem se toho ujala. Nejprve jsem psala pohádky a rubriky do dětských časopisů, teprve postupně jsem čas od času vyšetřilaprostor na knížku.
Pamatujete si na svoje literární začátky?
Asi v patnácti jsem napsala jako každý správný dospívající spousty básniček. Jinak pro mě literární začátky znamenají spíš psaní článků o kultuře do novin a časopisů a souběžné studium na katedrách estetiky a teorie kultury, kde nás nutili psát – eseje, recenze, odborné statě. Ostatně za život jsem napsala víc metodik, učebních a popularizačních textů než beletrie. A i ta beletrie je často nějakou tou popularizací cinknutá.
Jak se na své texty díváte dnes?
Básničky zmizely v propadlišti času, určitě ale nejde o žádný ztracený literární poklad. Občas se vracím k prvním článkům a populárně naučným textům, když zpracovávám podobné téma. A není to tak zlé, abych si kvůli tomu měnila jméno. I když vlastně nevadí, že do dvaceti jsem publikovala pod svým dívčím jménem.
Proč jste se rozhodla psát pro děti?
Jak jsem zmínila, Honza Smolík je ilustrátor zaměřený na tvorbu pro děti, tudíž to byla přirozená volba. Velkou roli hrály naše, dnes už velké, děti – Tobiáš a Jorika, které byly prvními čtenáři. Zajímá mě i samo čtenářství. Se studenty knihovnictví jsme uspořádali spoustu akcí pro dětské čtenáře, na vysoké škole jsem dlouho učila seminář věnovaný mediální výchově, které se čtenářstvím dětí úzce souvisí. Dnes dělám besedy v knihovnách a školách a to je neuvěřitelně silná zpětná vazba a podpora pro další psaní pro děti.
Jaký je rozdíl psát pro dospělé a pro děti?
Pro mě je psaní beletrie pro dospělé osobnější. Víc přemýšlím nad každou větou. Pro děti se cítím v roli spisovatelky jistější. Rozhodně ale dětské čtenáře při psaní nepodceňuji, pečlivě ověřuji všechna fakta, jsem náročná na ilustrátory. Proto mě potěší, když mi dospělí říkají, že se při společné četbě mých knížek s dětmi nejen pobavili, ale že se i ony samy něco nového dozvěděly.
Proč jste si odběhla k detektivce Mrtvá šelma?
Můj současný manžel Jiří Walker Procházka je velmi dobrý spisovatel sci-fi a fantasy. Chtěli jsme napsat něco společně a hledali jsme neutrální literární půdu. A tou je pro nás detektivka. Já do ní vnesla vášeň pro objevování historie, Jirka napětí, akci a atmosféru. Oba dva navíc rádi detektivky čteme nebo posloucháme jako audioknihy při cestách autem. Mrtvá šelma je první díl zamýšlené série a odehrává se v Táboře. Druhý díl nazvaný Stříbrná iniciála, kterou právě píšeme, jsme zasadili do Kutné Hory.
A jaký je rozdíl v psaní beletrie a scénářů?
Psaní scénářů má blíž k psaní komiksů, kterým se věnuji patnáct let. Koneckonců i v komiksu se používá označení scenárista. Díky scénářům hodně spoléhám na obrazový doprovod a snažím se být přesná a úsporná v dialozích. Když pak píšu beletrii, třeba knihu H. U. S. pro náctileté, musí mi okolí připomínat, že nejde o scénář a situace bych měla čtenářům barvitěji vylíčit.
Jaká byla spolupráce na psaní scénáře pro Večerníček pro Českou televizi?
Celý projekt inicioval režisér a výtvarník Luděk Bárta. Já jsem se nejprve rozkoukávala, s dramaturgem Milošem Zvěřinou jsme probírali, co možné je a co už není. Když jsem pak viděla první řadu Vynálezce Alvy, kterého mluví Petr Rychlý, hudbu napsal Jáchym Bašek a Luděk dodal vtípky a skvěle načasoval, byla jsem úplně nadšená. U druhé řady, pro kterou jsme napsali scénář společně s Jirkou W. Procházkou, jsme se u zkušební projekce neubránili obdivným výkřikům. Snad se budou nové díly líbit také dětem. Je prostě skvělé, když na vašich nápadech zapracuje tým kreativních lidí a rozpracuje je.
Co by měl dělat začínající autor, když chce vydat knihu?
Měl by se rozmyslet, co vše je ochoten pro knihu udělat, kolik času knize hodlá obětovat. Záměrně neříkám „psaní", ale „knize", protože napsáním knihy vše začíná: Hledání nakladatele, jednání s redaktory, opravy, propagace knihy, besedy se čtenáři, ježdění po veletrzích a psaní další knihy. Začínající autor se upíná k vydání první knihy jako ke konečné metě a domnívá se, že on napsal knihu a vše ostatní zajistí nakladatel. To bývá častá chyba.
Měla jste vy v něčem štěstí?
Já na štěstí moc nevěřím. Možná na pokoušení náhody. Zkoušíte další a další možnosti, klepete na mnoho dveří a je jasné, že ne všechny se otevřou. Přesto se snažíte být stoprocentně připravená, protože žádná práce se neztratí. V knihách, jako jsou Husité, Řemesla či Husův dům, využívám své zkušenosti z práce v muzeu. V knižních komiksech, Na hradě Bradě či Viktorce, zúročuji práci na komiksových rubrikách v časopisech. Díky tomu, že jsem učila knihovníky, se mi nyní lépe jako spisovatelce spolupracuje s knihovnami při besedách a výstavách.
Jako spisovatelka se v Čechách zřejmě nedá uživit, to možná není motivační?
Nízké honoráře jsou daň za množství knižních titulů, které nakladatelé chrlí. Je tak snadnější najít nakladatelství pro vaši knihu, ale těžší je dostat ji ke čtenáři. S informací, že psaní knihy není příliš lukrativní, se dá naložit různě. Třeba mohou čtenáři své autory podporovat nejen koupí knihy, ale i pozvánkou na honorované literární besedy a svou účast na takových setkáních.
Máte triky, jak napsat knihu, aby byla úspěšná?
Téma mě musí bavit a musím mu věřit, protože jinak nemám šanci čtenáře přesvědčit, že by měl knihu číst. Také by si měl spisovatel upřímně odpovědět na otázku: Co mě samotného baví číst? Rozhodně se vyplatí o knize a jejím vzniku informovat, nebát se nechat čtenáře nahlédnout pod pokličku přípravy knihy. A také je dobré mít kolem sebe lidi, kteří rukopis kriticky přečtou a otevřeně vám řeknou, co si o něm myslí. I když to nebývá úplně příjemné.
Máte zpětnou vazbu?
Nejlepší zpětnou vazbou jsou vyprodané knihy. Sice mě zaskočilo, když jsem se dozvěděla, že celý náklad knihy Jak se staví město je po roce pryč, dotiskovaní Husité už také ve skladu nejsou a k dostání není ani publikace H. U. S. vydaná v půlce dubna, ale zároveň jásám. Těší mě samozřejmě ocenění, jakým je třeba Zlatá stuha pro komiks Viktorka a vesmírná dobrodružství. Osobně mě však nejvíc dojme a potěší, když mi titul pochválí sami čtenáři, děti si pamatují celé pasáže z mých knih a dospělí vyzvídají, kdy bude další publikace.
Setkáváte se s kolegy, kteří řeší podobné věci?
Ano a ráda. Mnohé rady od ostatních spisovatelů mě popostrčily správným směrem a pomohly mi zorientovat se. Koneckonců máme společný cíl přesvědčit čtenáře, aby četli naše knihy. Kdo si přečte detektivku od Štěpána Kopřivy nebo Michala Sýkory, může si přece přečíst i naši Mrtvou šelmu. Kdo kupuje dětem knihy, nekoupí přece jen knihy od Kláry Smolíkové.
O víkendu jste byla na pražském veletrhu Belles Lettres, co pro vás znamená?
Minulý rok, kdy proběhl první ročník, jsem si myslela, že předneseme s Jirkou náš příspěvek a zase půjdeme. Místo toho jsem tam seděla celý den a zaujatě poslouchala ostatní přednášející. Tak chytře a netradičně namixovaný program neoslovoval jen začínající autory, ale i nás, kteří jsme si mysleli, že už o fungování knižního trhu či propagaci knih víme víc než dost.
Jak jste se od psaní a učení dostala k pořádání výstav?
Pro muzea jsem pracovala nejprve externě, pak na čas jako zaměstnanec Husitského muzea v Táboře a Národního muzea v Praze, nyní opět z pozice externího pracovníka. Mou doménou jsou dětské linky výstav a expozic, vzdělávací a doprovodné programy. Vytvořit výstavu a vytvořit knihu má více styčných ploch, než by se na první pohled zdálo. Některé z mých knih čerpají inspiraci z muzejní spolupráce, ale postupovat se dá i obráceně. Ke knize Viktorka a vesmírná dobrodružství jsme s Honzou Smolíkem vytvořili výstavu do galerie GUD, která nyní cestuje po galeriích a knihovnách.
Co si myslíte o současných českých autorech?
Mají obrovské štěstí, že neztratili přízeň slovenských čtenářů, a zároveň bych jim moc přála, aby se více českým spisovatelům podařilo prorazit v zahraničí. Celý svět čte nyní skandinávské detektivky, proč by nemohli v zahraničí číst pro změnu knihy české? Takový trend ale nenastartuje jeden autor.
Doporučila byste něco čtenářům a čtenářkám?
Čtenáři, nebojte se nových knih, objevujte současné české autory, čtěte jejich knížky, prozkoumávejte novinkové tituly a neostýchejte se jim doma ve své knihovničce uvolnit polici. České knihy nebudou mít nikdy takovou propagaci jako zahraniční bestsellery, ale jejich autory máte na dosah ruky. Podívejte se na jejich webové stránky, nebojte se s nimi setkat na autorských čteních.
Smolíková
- její kniha Viktorka a vesmírná dobrodružství letos získala Zlatou stuhu za komiks pro děti
- letos vydala dvě dětské knihy plné komiksů
- s manželem Jiřím W. Procházkou napsali neobvyklý detektivní román
- v televizi poběží na podzim druhá řada večerníčků Vynálezce Alva podle scénáře, na kterém se podílela
- napsala desítky učebních textů
- řadu let učila knihovníky, na Pedagogické fakultě UK vedla semináře věnované mediální výchově
- spolupracuje s muzei na tvorbě expozic a výstav jako externistka
5.10.2015
Pavla Janoušková
Dostupné zde.
