Vyšlo listopadové číslo Čtenáře a v něm najdete již osmé pokračování rubriky "Válka Walkerových aneb Jak vyzrát na literární workshopy". Tentokrát nese podtitul Nejčastější chyby při psaní a nemyslíme tím s Jiřím W. Procházkou rozhodně chyby pravopisné.
Nejčastější chyby při psaníL
iterární workshopy v knihovně nejsou školou a ten, kdo je vede, není učitel, ale laskavý knihovník. Přesto to bez opravování chyb, kterých se adepti psaní dopouští, nejde. Kritiku však mnohdy vysloví sami účastníci a vzájemným připomínkováním se vylepšují a autorsky rozvíjejí. V dnešním díle se zaměříme na nejčastější chyby při psaní a na způsoby, jak v kurzu udržet vstřícnou atmosféru. I spisovatelé začátečníci bývají ješitní a vztahovační.
V první řadě je třeba říct, že nemluvíme o chybách pravopisných. Na takovou výuku je zde škola. Překlepy, chyby v interpunkci nebo neshoda podmětu s přísudkem se nevyhnou ani zkušenému autorovi a nikdo mu za to hlavu neutrhne. Koneckonců redaktor a jazykový korektor mají za úkol textu v tomto ohledu pomoci. V jiné situaci je však autor debutant, který se teprve o přízeň nakladatelství uchází. Měl by si uvědomit, že nejen rukopis, ale i průvodní dopis či mail se dostane do ruky lidem, kteří denně pracují s texty a pravopisná chyba na ně už zdálky svítí jako červená na semaforu.
Kontrolujeme se navzájem
Jakmile někomu chceme dát k posouzení naši práci, musí být bez chyb. Autora začátečníka sice prvořadě zajímá, zda má jeho text literární kvality, ale práci s hrubkami nikdo číst nebude. Pečlivou kontrolu pravopisu by žádný autor neměl podcenit.
• Autor si po sobě text musí několikrát přečíst, a ne ho hned po dopsání odesílat.
• Pravopisné chyby a překlepy si účastníci workshopů mohou opravovat navzájem.
• Před odevzdáním rukopisu by měl text zkontrolovat korektor či někdo pravopisně zdatný.
Zavřít si dveře do nakladatelství jen kvůli nedočkavosti a nepozornosti je hloupé. Každý by si měl uvědomit, že u textu, který sám vymyslel, je pravděpodobnost chybování daleko vyšší. Kreativní proces žene autora dopředu a nenechá ho zarazit se kvůli váhání nad „mě“ a „mně“. Při kontrolním čtení pak zase fakt, že člověk napsané zná, oslabuje schopnost pozorně slova písmeno po písmenu přečíst.
Chyby ve vlastních textech nikdo nevidí.
Chvála kibiců
Můžeme se jen zmínit o humorném pojmenování „kibic“. To je člověk, který pozoruje hru jiných lidí a komentuje ji. Neustále radí hráčům uprostřed šachové či karetní hry nebo fotbalového zápasu. Zpravidla to je neoblíbený tvor, ale stane se, že na správné řešení přijde dřív než samotný hráč. K takovým „kibicům“ mají blízko poradci všeho druhu, trenéři, producenti nebo – pozor – redaktoři či betačtenáři.
Každá tvůrčí činnost vyžaduje plné soustředění tvůrce. To on má v hlavě vizi, on ví, jakým hlasem má promlouvat jeho dílo, on staví příběh či vytváří kompozici obrazu. A se svým dílem je sám, a tak ani sebelepší tvůrce nemá od svého díla patřičný odstup. Nedívá se na něj pohledem jiného, pouze svým. A v této chvíli potřebuje rady přátel či odborníků v tom kterém oboru, kteří se na dílo podívají nezaujatýma očima, zvenčí, mimo hru – jako onen nenáviděný kibic.
Zůstaneme u literatury, a tak budeme pomocníky v tvorbě nazývat betačtenáři. Stejně jako se testují filmy na testovacích projekcích, jako se testují a ladí počítačové programy, stejně si účastníci workshopu takto navzájem připomínkují beta verze povídek literárních souputníků.
Najděte si vlastní betačtenáře – v literárním workshopu to jsou vaši kolegové/autoři a pochopitelně vedoucí workshopu.
Literární turnaj
Již v minulých dílech tohoto seriálu jsme vyzývali účastníky workshopu, aby si doma napsali krátkou povídku na dvě, maximálně na tři normostrany. Nyní to tedy učiníme také. Abychom udrželi oblast připomínek a kritiky přibližně v jedné rovině, zadáme účastníkům společný námět. Ať ho každý pojme po svém. Ale právě takto se při hromadném čtení lépe vyjeví, kdo a jak přistupuje k danému textu. Účastníci ke svému překvapení zjistí, že mezi sebou objeví akční dravce, romantické duše, zachmuřené intelektuály, fantasy hrdiny či rozené klauny.
Možná témata pro domácí práci, žánr není stanoven:
– naše město – napadení smrtícím virem (sci-fi, drama, horor, komedie, válečná literatura);
– stavby Karla IV. – Karlův most, Karlštejn, Hladová zeď (parodie, fantasy, situační komedie, drama, záhadologie);
– Romeo a Julie 2016 – nové způsoby jejich úmrtí, úplně nové řešení jejich tragického konce (prakticky všechny žánry od bláznivé komedie po drsný horor);
– škola či práce, kam chodím – nečekaně, brutálně, či bláznivě se chovající učitelé či vedoucí (lidová komedie, zombie horor, sociální kritika, sci-fi, akční povídka o skupině lidí bránící se v osamělé budově nájezdům zmutovaných monster).
Válka o příběh, bitva o každou větu
Na počátku dalšího sezení nakopírujete krátké příspěvky podle počtu účastníků, aby každý měl k posouzení texty ostatních.Určíte pořadí, v jakém budou účastnící dílny mluvit. Vstupování do řeči může být povoleno, ovšem za určitých pravidel (hlásit se, mluvit stručně a hlavně k věci).
Nejčastější chybou účastníků komentujících jiný text bývá, že nerespektují stvořený literární svět a projektují do kritiky vlastní postoje – jak by se zachovali oni sami.
Nikdy v roli betačtenářů neprosazujeme své postoje politické, feministické, militantní, sociální či náboženské, abychom měnili příběh či jednání hrdinů jiného autora!
Ideální je vést připomínkovací proces po tématech, která účastníkům sami určíte. Můžete ovšem účastníky vyzvat, ať si sami stanoví oblasti, podle nichž budou posuzovat daný text. Důležité je hlídat, aby se workshop tematicky nerozpadl, anebo aby se účastníci nevěnovali první připomínce a nestrávili s ní pak celý zbytek času.
Ukázka oblastí, na které mohou betačtenáři zaměřit pozornost:
– Vhodné či nevhodné prostředí – i ten nejfantastičtější svět musí být věrohodný.
– Hrdinové a vedlejší postavy, hrdina, antihrdina – jsou uvěřitelní?
– Námět, zápletka, pointa – silný námět, zápletka očekávaná či šokující.
– Dialogy, interakce postav – úderné či rozsáhlé dialogy, „hlášky“, vulgarismy.
– A samozřejmě stylistické či gramatické chyby.
V každém textu je 10 % slov navíc, proto se nebojme škrtat.
Nepíšeme, škrtáme
Toto pravidlo platí i pro mnohá románová díla tzv. „profíků“. Ti nejlepší z nich vám ale upřímně potvrdí, že pokud něco pomůže textu, je to právě jeho zkracování (či rovnou vypouštění) nadbytečných vět, dialogů, odstavců.
Z běžné povídky o sedmi až deseti stranách během dvaceti minut vyškrtáte nadbytečná slova, zkrátíte ji o půl nebo o celou stránku a, světe, div se, textu to nejen neublíží, ale prospěje.
Nejčastější chybou začínajících (i zkušených) spisovatelů je, že hájí každé své slovo jako vlastní dítě. Vysvětlete účastníkům na příkladech jejich vlastních povídek, že škrtání pomáhá.
Nejčastější chyby nejen začátečníků spisovatelského řemesla:
1) Přivlastňovací zájmena: Sedl si do svého křesla a zapálil si svůj doutník. Podíval se na své hodinky a řekl si: „Musím dokončit svůj úkol.“
2) Adjektiva: Do hluboké, bezedné propasti vletěl obří, gigantický drak o neuvěřitelných rozměrech a jeho šílený pohled byl hrozivý a nelítostný.
3) Vykřičníky, otazníky, trojtečky…:
Spatřil ho na vlastní oči! Bylo to hrozné!!! Zařval: „To jsi neměl, Donalde! Zničíš tu věc! Teď jsi mě naštval!“ Donald se však náhle otočil! Proboha! V ruce držel nabitý banán!!!
Jednoduché pravidlo: Na jednu stránku patří nanejvýš jeden vykřičník.
„Kdo si myslíš, že jsi???“ ptal se ho kousavě. „A můžeš mi říct, proč jsi to udělal?!“
Opakující se tři otazníky či znásobené vykřičníky se ukazují pouze v nejprimitivnějších internetových diskusích. Jsou spíše projevem psychického (psychopatického) stavu než spisovatelského řemesla.
Šla k dubovému háji… A náhle si to uvědomila… Ach, jak je nešťastná… Tolik, tolik toho již vytrpěla…
Při nadužívání trojteček uprostřed vět či na jejich konci se autoři domnívají, že jejich vyjadřování je tímto „tečkováním“ jaksi tajemné, přemýšlivé. Není tomu tak. Takový text prozrazuje autorovu bezradnost a neschopnost dopovědět myšlenku. Pokud adepti spisovatelského řemesla nahradí 70 % trojteček jednoduchými tečkami, zjistí, že text se zpřehlednil a je více srozumitelný.
4) Uvozovací věty: „Vypadni odsud!“ zařval zběsile. „Ne, prosím, nech mě,“ kňoural zbaběle. „Já mu to říkala!“ pronesla rozhodným hlasem. „Ale on to přece dokáže,“ pronesl majestátně vznosným hlasem.
Běžný prohřešek všech, tedy i pokročilých spisovatelů. Takto napsané uvozovací věty najdete téměř v každé knize. Zdvojení informace, doslovné vysvětlení pro nechápající. Pozor na „dělání hlupáků ze čtenářů“. V tomto případě škrtejte opravdu hodně. Zjistíte sami, že uvozovací věty jsou mnohdy zbytečné. Postačí dobře vystavěný dialog.
5) Rozvité až nejrozvitější věty beze smyslu: Přišla do zámecké síně, která se táhla od kaple plné zlata a drahokamů až ke schodišti, které bylo umístěné ve středu protější stěny, na níž visely obrazy, ale i přesto přeběhla celou rozlohu, aby se přivítala s krásným hochem s havraními vlasy, jež připomínaly inkoustovou čerň smíšenou s ďábelskou temnotou, a chytla ho kolem krku a vlepila mu polibek připomínající ranní kuropění, na něž tak dlouho čekala.
V podobných větách si můžou účastníci dílny tvůrčího psaní navzájem v textech škrtat opravdu hodně. A věřte, že jim to v každém případě pomůže.
6) Neurčitá zájmena: Střezte se jich jako čert kříže! „Přišli do nějaké podzemní místnosti. Na jakési pevné podlaze stálo pár stolů a několik židlí. Posadili se pod nějakým obrazem. Jakýmsi zázrakem si jich všiml výčepní. Bavil se s několika hosty na baru a naléval jim nějaké pití. Objednali si pár piv.“
Nebojte se být konkrétní. Je to váš literární svět.
Chybami se člověk učí
Vyzvěte účastníky kurzu, aby zkusili najít v textech ostatních přispěvatelů podobná pochybení. A pak jsou dvě možnosti. Buď sám autor navrhne způsob řešení či opravy, nebo mu ostatní pomohou a navrhnou, jak daný „prohřešek“ napravit jinak, třeba zcela originálně.
Lektor, který kurz vede, je v těchto okamžicích tou nejdůležitější osobou. To on je moderátorem diskuse, který tlumí vášně, posouvá debatu nad texty dál, vynáší smírčí soudy. Přestože právě kvůli kritice ostatních se lidé takových setkání zúčastňují, jít s kůží, byť literární, na trh bývá těžké. Někdo by proto vždy měl na rozpravu dohlížet, odklánět osobní výpady a dbát na to, aby se všichni v dobrém zase rozloučili. Víc než vlastní literární talent bývá v takových chvílích empatie, porozumění, teplý čaj a sušenky.
