Klára Smolíková je jednou z nejviditelnějších osobností dětské literatury, která pro knihy dokáže dětské publikum nadchnout, a to i když pojednávají o náročných tématech. Její doménou jsou komiksy, které nejen píše, ale zároveň vymýšlí způsoby, jak s nimi pracovat ve školách a knihovnách po celé republice.
Jméno a příjmení: Klára Smolíková
Profese: spisovatelka a lektorka
Společnost: volná noha
Pracovní poslání: Abych se mohla bavit psaním knížek pro děti, musím ostatní nejprve pro čtení nadchnout.
Životní motto: Štěstí přeje připraveným.
07:30 Budí mě mobil. Ještě se zavřenýma očima se v panice rozvzpomínám, kam dnes jedu za čtenáři.
Včera mi během besedy v Nymburku zapadalo auto sněhem, že jsem ho málem nenašla. To bude zase ometání a rozmrzání… Měla jsem si pořídit červené auto. Pak mi dojde, že mě čeká beseda on-line. No, tak skvělé!
7:45 Zase tak skvělé to nebude. Mám opuchlý horní ret a teď i levé oko. Alergoložka mě předevčírem chlácholila, že ten nový alergen brzy odhalí. Zatím evidentně na stopě není, přesto odevzdaně slupnu dva prášky na odpuchnutí. Teď by se hodila rouška…
08:15 Maskování obličeje se protáhlo, navíc jsem zapomněla do kávovaru nasypat kafe a převařila jen vodu. Jsem ve skluzu a zoufale hledám, kde mám odkaz na dnešní besedu.
Znovu zkontroluji google kalendář, kdy vlastně začínáme, a zjistím, že se mi do něj propsala pozvánka na Meet od 8:30. Aspoň tak.
Horečně odstraňuji ze záběru kamery hromady oblečení, prázdné láhve, které tam zůstaly ještě po oslavě Silvestra, a kufr.
Obklopuji se přídavnými lampičkami, až to kolem mě svítí jak v Moulin Rouge. Přesvícený obličej působí přízračně, ale je to lepší než zmučený výraz týrané ženy, který jsem měla ještě před půl hodinou.
08:28 Vyháním dcerku do kuchyně a s hrnkem kávy a zářivým úsměvem se chystám odkliknout tlačítko „Připojit se“. Beseda s páťáky mě přece nerozhodí.
Pak si vzpomenu, že téma je Veselé putování židovskou historií, což je i podtitul knihy „Cha cha chá, zasmál se Mordechaj“. Napsali jsme ji se synkem, který vystudoval hebraistiku, takže tématu na rozdíl ode mě rozumí.
Na běžné páťáky samozřejmě to, co jsem se při psaní přiučila, stačí. Jenže tahle děcka chodí do Lauderovy, tedy židovské školy…
8:29 Vybaví se mi trapas, který se mi v téhle škole nedávno povedl. Na začátku komiksového workshopu jsem si s druháky povídala o tom, co čtou dospělí. Zaslechla jsem, jak si tmavovlasý klučina povzdechnul, že táta čte jen jednu knihu.
Jenže jeho rozvrkočený soused namítnul: „Ale to přece ani není kniha!“ Vložila jsem se do debaty a zeptala se, co tedy ten táta čte. A dodala, že jsem neslyšela, o které knize se baví.
„Tóra,“ odpověděl ten ulízanější a já bohužel jen podprahově registrovala, že má cosi na temeni. „Na komiksu o Thorovi přece není nic špatného,“ zašvitořila jsem, a pak se zarazila. „Ty jsi ale asi myslel Tóru, že…?“
Chlapec s jarmulkou přikývnul.
8:30 Koneckonců jsem tu knihu napsala! Proč bychom si o ní nemohli povídat? A nasadím ubohým páťákům sadu pracovních listů určenou od osmé třídy výš…
10:05 Zafungovalo to! Holky a kluci se ptali, luštili úkoly, až se jim z hlav kouřilo a webové kamery se zamlžovaly. Trošku v mrákotách se odpojuji a křičím na dceru, že jsem to asi dala.
10:40 Přichází zpráva od paní učitelky, že děkuje a že pro děti to bylo milé a poutavé vyprávění. Skvělé byly prý i pracovní listy…
10:45 Ještě v euforii neprozřetelně nahlédnu do mailů. Ze škol a knihoven přicházejí nesrozumitelné lamentace, ze kterých soudím, že netuší, zda se besedy, jejichž termín jsme před rokem stvrzovali krví, vůbec uskuteční.
Kopíruji do odpovědí, že nic nikam nepřeložíme, protože už zkrátka další termíny tenhle školní rok nevyčaruji, a koneckonců besedy mohou proběhnout i online.
11:30 Musím si zacvičit, protože jsem z kroucení před monitorem celá ztuhlá. Chci si ke dvacetiminutovému polehávání na karimatce pustit audioknižní verzi „Svědectví“ od Atwoodové.
Jenže mě brzdí, že ještě nemám pro Naposlech napsanou recenzi na doposlouchaného „Půl krále“ ani „Čaropisce“.
Pak se v duchu pokárám, že vlastně musím urychleně dokončit pracovní listy o fantastice, takže každý další žánrový titul se hodí. A recenzi dopíši třeba hned odpoledne!
12:30 Dohadujeme se s dcerou, zda odstrojíme, nebo ještě neodstrojíme stromeček na terase. Nakonec si řekneme, že je ještě čas, a já před stromečkem vyfotím zátiší s knihou „Husité“ a hodím na fb informaci, že máme na e-shopu posledních pár kousků na prodej.
Držela jsem je zuby nehty jako rezervu a nedala se obměkčit, abych je dala z ruky. Jenže konečně se povedlo dohodnout druhé vydání u nového nakladatele. Hurá!
12:40 Volají ze školky, kam mám jet příští týden na besedu, že se u nich vyskytnul Covid, takže musí setkání bohužel zrušit.
Odpovídám pohnutě, že mě to moc mrzí, ale v duchu jásám, že bych díky tomu mohla stáhnout zpoždění v odevzdání toho rukopisu o fantastice.
13:00 Chystám si oběd a k vaření si pouštím Atwoodovou. Telefon opět vyhrává. Prý zda chci být v síti expertů na čtenářskou gramotnost. Vím já? Umím ještě číst? Nebo jen psát?
Bůh ví, jak dlouho nám muži budou tyhle emancipační tanečky tolerovat. Frustrace vybublají a expertky na čtenářskou gramotnost budou na mušce první. A tak odpovím, že v té síti uvedená být chci.
13:45 Při obědě mi málem zaskočí, protože cinkne e-mail od šéfredaktorky Mateřídoušky. Prý zda nepřehlédla další díl Expresní vesmírné zásilkovny, kterou do časopisu píšu na pokračování.
Vzpomenu na léta učení, kdy od studentů záhadně nedošel každý druhý e-mail. Pak sklopím oči a pokorně odepíšu, že nepřehlédla, ale dnes povídku na sto procent dopíšu.
15:00 Zatímco zběsile ťukám, co se děje s kosmonautíkem Norim, volá nakladatelka. Připomíná, že se dnes měla vyjádřit ilustrátorka, zda se mnou jde do nového projektu pro pražský magistrát. Slibuji, že ji zavolám a souběžně dohledávám, jak se ve vesmíru osprchovat ve stavu beztíže.
15:45 S těžkým srdcem se odtrhávám od psaní a přihlašuju se do Teamsů. Nikde nikdo. Volám. Prý jsem jinde. U Teamsů mě nikdy nepřestane překvapovat, že tam jste, a zároveň evidentně nejste.
16:00 Ještě přepudruji oko a už se směji na paní učitelky z 1. stupně, které se zapojily do celoročního komiksového projektu. Trošku otřeseně podávají svědectví o situaci ve třídách.
Děti prý ví o komiksu asi desetkrát tolik než ony, v tom jsem prý měla pravdu, takže rychle potřebují další rady. S ďábelským výrazem jim posílám své pracovní listy pro druhý stupeň. To vždycky zabere…
17:10 Konečně se odpojuji a před odesláním si ještě jednou přečtu povídku.
18:00 Není čas na hrdinství ani na další změny. Povídku odesílám.
18:10 Jdu se ven projít. Rázuji tmou a zmrzlými prsty vyťukávám na mobilu ilustrátorku, abych se jí zeptala, zda jde do projektu s námi. Chytá se za hlavu, že zapomněla. V pozadí pláče její půlroční mimčo. Odpovídám, že to chápu, a zbytek procházky si povídám s Atwoodovou. Sněží.
19:30 Zasednu k počítači. Volá ilustrátorka, že do toho jde. Společně upravujeme kalkulaci výtvarné práce.
V jedné části použiji rozvržení „komiksová celostrana, ilustrace celostránková, ilustrace půlstránková, ilustrace malá“, ve druhé místo „malá ilustrace“ napíšu běžně používaný výraz „špička“. Už to neupravuji, každý přece ví, co je špička.
20:15 Odesílám kalkulaci a jdu si chystat knihy a další pomůcky na zítřejší besedy s prvňáky a druháky. Ti jsou ve škole, takže za nimi pojedu asi na saních. Hodil by se mi červený sněžný skútr.
22:30 Přichází dotaz od nakladatelky – “co je špička…?” Zdroj fotografie: Klára Smolíková / Karel Kopáč
