Třicátiny se příliš nevyvedly, tehdy zaúřadoval covid. Z pozvání, abych tehdy promluvila, nakonec sešlo, což mě mrzelo o to víc, že právě před pěti lety vyšla v Portálu má kniha S Komenským do komiksu a já se cítila být znovu plně vtažená do nakladatelství, které mi dalo první příležitost k publikování.
O to větším překvapením pro mě bylo, že i tentokrát jsem byla vyzvána, abych pronesla příspěvek. Slavnostní večer se konal ve velkém sále Městské knihovny v Praze a každý ze čtyř řečníků měl k dispozici dvacet minut. To není dost, když se člověk chce rozpovídat jako na semináři, ale zase krutě dlouho, pokud by měl jen vysypat pár vět z rukávu.
Psycholog Jan Benda mluvil o všímavosti, Heinz-Peter Röhr o psychologickém výkladu pohádek a Hana Vojtová o traumatu. Já jsem si řekla, že největší odborník jsem na čtenáře, a sdílela jsem postřehy ze svých cest za čtenáři. Nakonec si nejsem jistá, kdo z nás čtyř zněl depresivněji.
Do potemnělého sálu se z pódia valila slova o tom, že z traumatu se nelze vymluvit, že meditace může člověka polapit a neléčit, že Husopaska, princ uvězněný v železném kotli či Honza Ježek na kohoutu jsou zranění lidé kolem nás – a možná jsme to i my sami. A já, místo svého obvyklého optimismu, jsem mluvila o krizi čtenářství. K tomu si připočtěte čas sčítání volebních hlasů, který všem trochu ukusoval z pozornosti.
Když se pak všichni vyhrnuli ze sálu, ve společných rozhovorech se hosté, hostitelé i řečníci uvolnili, smáli a vzpomínali. Společné sdílení dokáže překonat i velké trable. Podpora, naděje a vytýčení cílů na dalších pětatřicet let se hledají snadno, když se potkají lidé, které spojuje stejné nadšení a tím nemyslím jen lásku ke knihám.
Mrzí mě jen, že jsem se nestihla pozdravit se všemi známými tvářemi, které jsem v předsálí zahlédla. Ale i tak jsem vděčná za krátké hovory a letmá setkání.
A ještě jednou děkuji celému týmu Portálu a Petru Bouškovi za moderování.
