Kdo mi bude vyprávět?

Vyšel únorový Čtenář - měsíčník pro knihovny a v něm najdete první díl naší nové rubriky o audioknihách. Píšu ji já a Jiří Walker Procházka a únorový článek se jmenuje "Kdo mi bude vyprávět?"

Audioknihy byly v roce 2016 nejrychleji rostoucím segmentem na globálním nakladatelském trhu. Za rok došlo k nárůstu o třicet procent a nic nenaznačuje, že by se v roce 2017 trend změnil. Zvyšuje se počet titulů, prodejů a hlavně posluchačů. V nové rubrice si postupně audioknihy představíme a v širších souvislostech nahlédneme pod pokličku zdánlivě nového fenoménu, který klepe na dveře knihoven.

Zatímco nástup digitální četby se po mnoha letech poprvé zbrzdil, mluvené knihy jsou na vzestupu. Přestože v českých hájích a luzích se stále vedou diskuse, zda se poslech audioknihy může rovnat četbě knihy, v USA se už seriózně a na nejvyšší marketingové úrovni řeší, zda se nové médium bude časem v popularitě měřit s hudbou a filmy. Na poslechu knih je totiž cosi uhrančivého, co se nedá předat jinak než vlastním zážitkem. I audiovydavatelé vědí, že nejdůležitější je lovit nové a nové prvoposluchače, kteří okusí kouzlo mluvené knihy a poslechu propadnou.

• Knihovník si musí poslech mluvené knihy vyzkoušet

Pokud vám mluvená kniha nic neříká, seznamte se s ní. Vyberte si novinkový a vám neznámý titul od svého oblíbeného autora či z oblíbeného žánru. Přesvědčte se, že vám je hlas narátora příjemný. Nesnažte se hned při prvním poslechu odřídit trasu z Chebu do Ostravy, uvařit pětichodový oběd či uběhnout půlmaratón. Udělejte si prostě jen pohodlí, uvařte si kávu, dívejte se z okna do zahrady či zůstaňte v přítmí a relaxujte s očima zavřenýma. Vychutnejte si ten luxus, že vám není pět, a přesto vám teď někdo bude číst.

Audiovizuální multitaskingová generace

Naše kultura reprezentovaná učiteli a mentory všeho druhu se snaží udržet tisková média jako nejvyšší hodnotu. Dětem se vtlouká do hlav, že ne poslech, ne podívaná, ale jedině četba černých neposedných písmen z nich udělá lepší lidi. Jenže nastupující generace je díky novým prostředkům komunikace audiovizuální, dávno ví, že se příběh může vyprávět obrazem a že slovo může být neseno přednesem.

Mladí lidé jsou zvyklí zabývat se několika činnostmi najednou a kniha není pro ně vždy tím nejlepším společníkem.

Kolem ohňů a rozhlasových přijímačů

Na čtení potřebujeme dobré světlo, tma svědčí vypravěčům. První příběhy jsme slyšeli zachumlaní v peřinách. Nezáleželo na tom, zda byly čtené či vyprávěné. Byl to hlas, který lidské mládě lákal do světa slov. Jazykem se stáváme člověkem, slova modelují náš svět, naše myšlení, naši představivost. S každým novým slovem se otevřely nové možnosti jak rozumět, jak uspořádat chaos vjemů.

Ještě dřív, než jsme nastoupili do školy, jsme zakusili kouzlo příběhů vyprávěných na rodinných sešlostech, kolem táboráku s kamarády, odposlechli jsme vyprávění cizích lidí ve vlakových kupé. A ještě dlouho po tom, co jsme již číst uměli, jsme vděčně zasedli ke kuchyňskému stolu, abychom si společně vyposlechli rozhlasovou pohádku.

• Poslouchání není méně důležité než čtení

V knihovnách čteme dětem a i dospělí čtenáři ocení, když si mohou poslechnout úryvek z četby. Kdo někdy četl před publikem a není zároveň herec, ví, jak je to nesnadný úkol. Hlas může kvality textu podtrhnout, ale také zabít. Zkuste do programů se čtenáři zařazovat též ukázky z audioknih.

V autech, autobusech a jiných tlačenicích

Před vynálezem knihtisku byla kniha dostupná jen hrstce vyvolených. Ještě před sto lety byl zázrak techniky, že kromě živé hudby je možné poslechnout si hudbu reprodukovanou. Soudobé technické možnosti jdou mnohem dál. Každý s sebou může nosit chytrý telefon a poslouchat z něj hudbu, číst si texty v elektronických formátech či sledovat filmy. Takže je načase uvědomit si, v jakých situacích dáváme přednost četbě, v jakých raději sledujeme film, kdy toužíme po hudbě a kdy po mluveném slově.

• Jak naplnit touhu po knize, kterou nemůžeme číst

Být čtenářem není vždy možné. Ačkoli toto tvrzení vypadá dosti troufale, je pravdivé.

Děti by si četly pořád, jen číst ještě neumí, takže jsou odkázány na ochotu dospělých jim předčítat.

Dospělí by si rádi četli, ale nemají čas. Musí se starat o rodinu, vykonávat řadu domácích prací, dojíždět do zaměstnání či do školy, udržovat se fit. Celé hodiny zírají do monitoru a večer mají unavené oči.

Starší lidé se často těší, jak si budou konečně číst, a pak zjistí, že v knihách, které si celý život schraňovali, jsou malá písmenka (která dříve měla „normální“ velikost) a že jim celkově četba dělá kvůli očím problémy.

Síla hlasu

Proč vlastně tak moc trváme na tom, že příběh si musíme sami přečíst? Copak jsme zapomněli, jak slastné bylo vyprávění? Jak osvobodilo naše ruce, které se mohly zaobírat něčím jiným, a naši mysl?

Podmanivý a zároveň školený hlas dokáže se slovy zázraky. Příběhy převedené do zvukové podoby se náhle zdají být živější, zajímavé, prostě jiné. A přitom se nejedná o – jednoduše řečeno – pouhé přečtení textu někým jiným. V následujících dílech našeho seriálu se určitě zmíníme o kvalitě a potřebnosti profesionálních narátorů (vypravěčů, herců), ale v tomto úvodním díle zůstaneme u těch nám nejbližších vypravěčů.

Jako dospělí známe charizmatické jedince, kteří umí opravdu podat vtip, vyprávět historku z dovolené či sdělit své zážitky z knihovnického prostředí či z našeho školství. Ti lidé nejsou herci, neprošli žádnou uměleckou školou. Oni prostě umějí vyprávět.

Jako děti jsme to nerozebírali. Věděli jsme však přesně, kdo nám pohádku dokáže vyprávět nejlépe. Věděli jsme také, koho z rozlehlé skupiny příbuzných posloucháme nejraději.

Toho, díky němuž jsme do příběhu mohli vstoupit. Mohli jsme příběh vidět, prožívat, a přitom jsme jej nemuseli číst.

Jak nabídnout audioknihu čtenářům

Ač se to zdá neuvěřitelné, mnozí čtenáři vnímají nabídku audioknih s nevolí. Mají pocit, že jejich čtenářské kvality podceňujeme. Někdy poslech odmítají se stejnou vervou, s jakou se lidé zastávali formanských vozů a odmítali, aby přes jejich město vedla železniční trať.

Nejlepším argumentem je ukázka z audioknihy

Běžně zazní otázka audiobezvěrců: Proč bych to měl poslouchat, když si to mohu přečíst?

Z vlastní zkušenosti můžeme potvrdit, že nejlepší odpovědí je pustit zvukovou ukázku z té které audioknihy. Člověk, který má rád knihy a chlubí se svým knihomolstvím, se do příběhu knihy zaposlouchá stejně samozřejmě, jako když jej čte.

Poslech (a případná následující obliba) audioknihy ovšem vyžaduje tři podmínky:

1. Audiokniha musí vycházet z kvalitní knižní předlohy.

2. Příběh musí být namluvený vynikajícím narátorem (hercem, dabérem).

3. Režijní zpracování (vč. hudby či ruchů) musí být na vysoké úrovni. To se týká i kvality zvuku jako takového.

Jak poslouchat třicetihodinové příběhy?

Argument proti slýcháme takřka od každého čtenáře. Hrůza v jeho tváři je nefalšovaná a zorničky jsou rozšířené děsem. Do té doby, než uslyší tu nejjednodušší možnou odpověď: Také čtete tisícistránkovou knihu najednou? Pak jen řekne „aha“ a pousměje se nad tím, co to vlastně vyřkl.

Audioknihy jsou rozdělené podle kapitol stejně jako v knižních předlohách. V případě jednolitého textu jsou strukturované na jednotlivé části, které je možné si pouštět zvlášť. Posluchač i čtenář mají stejnou možnost: mohou vnímat příběh v takových „dávkách“, jaké si sami zvolí. Jak prosté, milý Watsone…